Planeta zvaná „Nibiru“

Planeta zvaná „Nibiru“

(výňatek z knihy „There Were Giants Upon the Earth“ – „Když bohové obývali Zemi“ Zecharia Sitchin, 2010)

 Myšlenka cestování vesmírem už není vázána výhradně na science fiction. Uznávaní vědci nevylučují, že jednoho dne, dříve nebo později, my pozemšťané vyšleme naše kosmonauty nejen na Měsíc, na náš nebeský satelit, ale i na jinou mnohem vzdálenější planetu. Někteří myslitelé se dokonce odváží uznat, že „někde“ v rozlehlém vesmíru s jeho nespočetnými galaxiemi, konstelacemi a miliardami hvězd („sluncí“), kolem kterých krouží satelity zvané „planety“ může existovat život, podobný tomu našemu. Tento argument však pokračuje sdělením, že tyto vnímavé bytosti, přestože jsou dostatečně inteligentní, aby měly vlastní vesmírný program, nebudou moci nikdy navštívit naši planetu (ani my nenavštívíme tu jejich), protože nejbližší místo v kosmu, na kterém by mohl existovat podobný život, je „vzdálené světelné roky“, kdy světelným rokem máme na mysli nepředstavitelnou vzdálenost, kterou překoná světlo za jeden rok.

A co kdyby existovala takováto planeta někde mnohem blíž? Například v naší sluneční soustavě? A co by se stalo, kdyby cesta z této planety na Zemi vyžadovala pouze několik „normálních“ let a ne let světelných?

To není teoretická otázka, protože je to právě to, co nám sdělují pradávné texty, jen kdybychom je přestali považovat za mýty a fantazii a podívali se na ně jako na reálné vzpomínky a doklady skutečných událostí. A je to jen právě díky tomuto postoji, že taková pionýrská kniha, jakou je Planeta bohů, mohla spatřit světlo světa.

Je logické, že jestliže město Eridu v Mezopotámii znamenalo „domov daleko od domova“, pak musel tedy existovat nějaký domov, odkud Enki pocházel. Jestliže padesátka, která tvořila jeho posádku se jmenovala „Ti, kteří z Nebe sestoupili na Zemi“ (t.j. Anunnaki), pak tedy museli pocházet z nějakého reálného místa v nebesích. Takže muselo existovat místo někde ve vesmíru, kde započala jejich cesta na Zemi, místo, kde by mohli žít inteligentní bytosti schopné cestovat vesmírem a to zhruba před 450 000 lety. Můžeme mu říkat „Planeta X“ nebo „Planeta bytostí Anunnaki“, ve starodávné Mezopotámii jí říkali Nibiru. Její na světě všudypřítomný pradávný symbol byl okřídlený disk, její oběžná dráha bývala zaznamenávána a pozorována s maximální přesností a je mimo diskusi, že nespočetné texty, počínaje Eposem Stvoření, na ni opakovaně jmenovitě odkazují.

Když byly na konci XIX. století nalezeny a rozluštěny mezopotamské astronomické tabulky, tehdejší vědci (Franz Kugler a Ernst Weidner jsou i dnes považováni za významné osobnosti) diskutovali, zda Nibiru není jen dalším jménem pro Mars či Jupiter. Skutečnost, že v tehdejší Mezopotámii ještě nemohli znát žádnou planetu za Saturnem, byla všeobecně přijímaným názorem. Obrovským krokem kupředu byl moment, kdy jsem si jednou náhle uprostřed noci uvědomil, že Nibiru není Marsem ani Jupiterem, ale že to je jméno další planety v naší sluneční soustavě.

Můžeme začít řetězec důkazů rovnou v židovské Bibli, verš 1., kapitola 1. Genesis: „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“. Takto začínají prakticky všechny překlady prvních třech slov židovské Bible: Bereshit bara Elohim (zatím budeme tento překlad považovat za správný). Pokračujeme-li pouhých třicet jedna veršů dál, židovská Bible v nich obsáhne celé Stvoření, tedy jak byla nahoře vytvořena Nebesa s „tepaným náramkem“ a dole Země, a jak započal na Zemi život, od bylin až po vodní stvoření, obratlovce, savce až nakonec k člověku. Tento biblický sled (který obsahuje i část s dinosaury ve verši 21) se shoduje s moderními objevy v oblasti evoluce, a to až tak, že zde již nemá místo myšlenka, že by Bible a věda byly v rozporu.

Objevení mezopotamských tabulek popsaných Eposem Stvoření nezanechává pochyb o tom, že kdokoliv sepsal biblickou verzi, velmi dobře znal příběh Enuma elish, který soustředil ve svých šesti tabulkách, plus sedmá oslavující, šest fází (dnů) Stvoření, plus sedmý oslavný „den“ božského uspokojení.

Taková znalost sledu událostí popsaných v Enuma elish nebyla možná jejím pouhým rozšířením či dlouhověkostí tabulek obsahujících tento text, ale pravděpodobně byla samozřejmá, protože Epos Stvoření byl veřejně předčítán jako součást novoročních oslav, zprvu v Sumeru, pak v Babylonu, Asýrii a jinde po celém území starého Blízkého Východu. Tímto čtením začínaly večerní pobožnosti čtvrtého dne oslav a trvalo celou noc, protože Enuma elish (tak je pojmenována nejkompletnější verze babylonského eposu) je dlouhá a podrobná. Jejím hlavním nábožensko-vědeckým obsahem je bitva mezi nebeskou bohyní „Tiamat“ a nebeským bohem mstitelem a osvoboditelem, a to je ten hlavní důvod, proč moderní badatelé považují tento text jak za mýtus, tak za alegorické vyprávění o boji mezi dobrem a zlem, něco jako starodávná verze příběhu Svatého Jiřího a draka.

V mé knize Planeta bohů jsem se zabýval hypotézou, že Epos Stvoření je však především významným vědeckým textem, který začíná kosmogonií (naukou o počátku a vzniku světa a vesmíru) zahrnující celou naši sluneční soustavu, vysvětluje původ Země, Měsíce a pásu asteroidů, odhaluje existenci planety Nibiru, pokračuje příchodem bohů Anunnaki na Zemi a popisuje stvoření člověka a následné zrození civilizace. Je to text přizpůsobený k šíření nábožensko-politických myšlenek, ke kterému byl přidán závěr oslavující vítězné přijetí svrchovanosti ze strany příslušného národního boha (Enlil v Sumeru, Marduk v Babylonu a Ashur v Asýrii).

Nezávisle na jednotlivých verzích, když započaly prvotní události, „Nebe nahoře“ a „pevná Země dole“ se teprve musely zrodit:

Enuma elish la nabu shamamu

Když nahoře nebe ještě nemělo jméno

Shaplitu ammatum shuma la zakrat

(A) dole také pevná Země neměla jméno

V této prvotní době, jak nám vyprávějí starodávné spisy, sluneční soustava počala nabývat tvaru pouze s třemi nebeskými herci: prvotní Apsu, jeho společník Mummu a nebeská božská entita jménem Tiamat. (Tato tři jména zůstala v babylonském textu nepozměněna, tak jako byla v sumerském originále, který nebyl nalezena a znamenají „Ten, kterýž existuje od počátku“, „Ten, kterýž se zrodil“ a „Panna, kteráž dává život“).

Nebeští bohové, planety, byly oplodněny jakmile Tiamat, planeta bohatá na vodu, počala „mísit vody“ s mužným Apsu (Slunce). Zpočátku v prostoru mezi nimi vznikla dvojice složená z Lahamu a Lahmu, pak, „nadřazení svou velikostí“, se objevila dvojice Kishar a Anshar a nakonec byla stvořena dvojice Anu a Nudimmud. Tato jména jsou sumerská (potvrzující sumerský původ eposu), až na Anu, které je babylonskou verzí sumerského An (t.j. „nebeský“).

Sluneční soustava, která je z toho patrná (viz obr. 46), přesně odpovídá té naší a planetárnímu rozčlenění, které známe (s výjimkou Tiamat, o které si povíme následovně):

            Slunce – Apsu, „Ten, kterýž existuje od počátku“

            Merkur – Mummu, „Ten, kterýž se zrodil“, společník Slunce

            Venuše – Lahamu, „Paní bitev“

            Mars – Lahmu, „Božstvo války“

            Tiamat , „Panna, kteráž dává život“

            Jupiter – Kishar, „První z pevnin“

            Saturn – Anshar, „První z nebes“

            Gaga – posel Anshara, budoucí Pluto

            Uran – Anu, „Ten z nebes“

            Neptun – Ea/Nudimmud, „Schopný stvořitel“

Moderní věda se domnívá, že náš sluneční systém vznikl zhruba před 4,5 miliardami let, kdy se vířivý mrak kosmického prachu obklopující Slunce začal shlukovat a tím umožnil vznik některých planet, které kroužily kolem, planet ležících na stejné rovině oběžné dráhy (zvané ekliptika) a které se pohybovaly v kruhu stejným směrem (v protisměru hodinových ručiček). Popis mezopotamské ekliptiky je shodný s těmito moderními objevy, ale nabízí odlišnou následnost (a pravděpodobně i vypracovanější) při vzniku planet. Sumerská jména planet jsou významově popisná a zevrubná. Události, které moderní věda stále objevuje, jako např. v roce 2009, kdy se ujistila, že „první z nebes“ je vskutku Saturn („Anshar“) a ne už mnohem masivnější Jupiter („Kishar“) a to díky systému prstenců, které znatelně rozšiřují jeho dosah.

Epos vypovídá, že sluneční systém, který vznikl, byl v počátku nestabilní a chaotický. Oběžná dráha planet nebyla ještě pevně stanovena: „Božští bratři se sráželi“, jak se k sobě navzájem příliš přibližovali. „Rušili Tiamat svým pohybem dopředu a zase dozadu“, přesouvali se na nestabilní oběžné dráhy a tlačili se směrem k Tiamat. Dokonce i gravitační a magnetická síla Slunce byla neúčinná: „Apsu se nedařilo zmírnit jejich hluk“. A opět i moderní věda, která opustila myšlenku živenou velmi dlouho, že totiž sluneční systém se utvořil definitivním způsobem, nyní zjišťuje, že zůstal nestabilní ještě dlouhou dobu poté, co byl zformován a že v něm existovaly přesuny a srážky.

Nestabilní nebeští bohové „díky svému výstřednímu chování na nebi sužovali lůno Tiamat“, vypráví Enuma elish, a tím ji donutili, aby vytvořila svůj hrozivý „šik“, skupinu satelitních měsíců, které jí patřily. Toto pak způsobilo zmatek ještě větší a dostalo tak do nebezpečí i ostatní nebeské bohy. V této riskantní fázi, nebeský bůh ležící co nejdál, Nudimmud (t.j. náš Neptun) vzal situaci do svých rukou: „Nadřazený svou moudrostí, schopný a podnikavý“, tento nebeský bůh vrátil rovnováhu nestabilnímu slunečnímu systému tím, že do něj pozval outsidera: největšího nebeského boha.

Nový příchozí nebyl jako ostatní: byl to cizinec dorazivší zdaleka. Jeho původ byl velmi daleko, „v srdci Hlubiny“ a byl „plný záře“.

Přitažlivá byla jeho postava,

jiskřící jeho pohled.

Hrdé jeho chování,

impozantní hned od počátku.

Chytře sladěny, nad jakékoliv chápání,

byly jeho údy,

nemožné je pochopit, těžko na ně pohlédnout.

Vstoupil do gravitačního pole „Nudimmudu“ a dostal se do vlivu ostatních planet. Cizinec z vnějšího prostoru zatočí svou dráhu směrem do středu sluneční soustavy (obr. 47). Když se nachází příliš blízko Anu (náš Uran), rostoucí gravitační síly mu utrhnou kusy hmoty a vetřelec vyšle čtyři „větry“ (měsíce, satelity), které víří kolem něj.

Nemůžeme s jistotou vědět, jestli je v tomto okamžiku v originálním sumerském textu už nazýván „Nibiru“ tento cizinec dorazivší z vnějšího prostoru, ale v každém případě mu babylonská verze změnila jméno na Marduk, což je národní bůh Babylonu. V babylonském textu byla tato proměna Marduka z pozemského boha na nebeské božstvo přisouzením jeho jména Nibiru, provázena odhalením, že „Nudimmud“, který „dal vzniknout“ novému příchozímu tím, že ho pozval, není nikým jiným než Ea/Enki, skutečným otcem babylonského boha Marduka a že Anu je otcem Ea/Enki (jak ostatně sám Enki prohlašuje ve svém životopise). Tímto šikovným trikem se nebeské vyprávění stalo nábožensko-politickým právním uznáním jedné dynastie: Anu > Ea/Enki > Marduk…

Postupně, jak starodávný text pokračuje, je jasné, že planeta-vetřelec se pohybuje ve směru hodinových ručiček: opačným či „retrográdním“ směrem vůči oběžné dráze ostatních planet v protisměru. Je to objev, který nabízí jediné možné vysvětlení různých fenoménů naší sluneční soustavy, které nejsou nijak jinak vysvětlitelné.

Tento „retrográdní“ směr oběžné dráhy Nibiru způsobil nevyhnutelně konečnou srážku s Tiamat a „nebeská bitva“ (pojmenována po starodávném výrazu pro srážku), která následovala se stala základním dogmatem antického vědění, které nacházíme v nespočetných odkazech v Bibli (Žalmy, Job a Proroci).

Tiamat, neustále vyrušována novými gravitačními silami, „bloudíc sem a tam bez míru“, vytváří svůj obranný šik z jedenácti satelitních měsíců, které jsou v babylonském textu popisovány jako „řvoucí draci odění hrůzou“. Největší z nich, Kingu, je velitelem šiku: „[Tiamat] ho velebí a učiní ho největším ze všech; jeho úkol spočívá v přípravách na bitvu s Mardukem, který se blíží. Jako odměnu Tiamat učiní Kingu hodným toho, aby se připojil k shromáždění bohů, aby se stal planetou se vším všudy, čímž mu zaručí nebeský „osud“ (oběžnou dráhu). Pro Suméry (a jejich nástupce) už toto bylo dostatečným důvodem k tomu, aby zahrnuly tento zvláštní měsíc jako právoplatného člena do naší sluneční soustavy.

Když je scéna pro nebeskou bitvu připravena, Tabulka I Enuma elish zde končí a písař nejlépe dochované verze, jistý Nabu-mushetiq-umi, do ní vyryje na závěr obvyklý kolofón: „První tabulka Enuma elish, jako originální tabulka […], kopie pocházející z Babylonu“. Identifikuje také písaře tabulky, kterou okopíroval, jako tabulku „napsanou a posouzenou panem Nabu-balatsu-iqbi, synem Na’id-Marduka“. Poté písař datuje vlastní práci: „Měsíc Iyyar, devátý den, sedmadvacátého roku Daria“.

První tabulka Enuma elish byla objevena u města Kish a byla identifikována jejím písařem jako kopie vytvořená na začátku V. století před Kristem za vlády Daria I. Ironií osudu se jednalo o toho samého Daria, jehož nápis na skále v Bisotunu umožnil Rawlinsonovi, aby pronikl do tajemství klínového písma.

 překlad z italštiny („QUANDO I GIGANTI
ABITAVANO LA TERRA“): Iva Dobrovská