Kontaktér s Monou: únosy v dětství – 2. část výpovědi
Kontaktér s Monou: únosy v dětství – 2. část výpovědi
Úvodní část svědectví kontaktéra Petra z ČR zde:
Jak jsem si vybavil únosy z dětství
Došlo mi, že tyto sny nebyly obyčejné, ale že se jednalo o vzpomínky na únosy do UFO, které jsem zažíval již od raného dětství. Tato skutečnost mě psychicky poznamenala a já jsem pak celý následující rok přemýšlel o tom, proč si mimozemšťané vybrali zrovna mě. Nebyl jsem ničím výjimečný. Spíš naopak. Během toho, co jsem nad tím vším přemýšlel, mi došlo, že by i některé mé fobie z dětství mohly mít svůj původ ve zkušenostech s únosy.
Mou největší fobií, kterou jsem trpěl, byl neskutečný strach z mechanických hraček, hlavně z těch, které napodobovaly lidské anebo zvířecí chování. Štěkání, mňoukání, zpěv, mluvení, atd. Z tohoto typu hraček jsem měl doslova panickou hrůzu. Věděl jsem, že se musím tohoto strachu dříve nebo později zbavit. Přece jen jsem chtěl mít v budoucnu rodinu a těžko bych svým dětem vysvětloval, proč u nás doma nemohou být mechanické hračky. Abych tedy tomu všemu přišel na kloub, začal jsem si představovat konkrétní událost, ze které mám největší strach.
V mysli mně hned naskočil obraz, jak přicházím domů a po zemi jsou všude rozmístěny mechanické hračky. Pomalu jdu kolem nich, abych nějakou neopatrným pohybem nespustil. Pak si sedám do křesla a chci se dívat na televizi, když vtom se otevřou dveře do dětského pokoje, z něhož vycházejí mé dvě (snové) děti, jež vypadají obě stejně. Mají krátké černé vlasy a působí bezpohlavně. Děti mě žádají, ať si s nimi jdu hrát. Nechce se mi, ale zase je nechci zklamat, protože vím, že by byly nešťastné. Velmi pomalu tedy vcházím do dětského pokoje, který je plný mechanických hraček. Sedám si na zem do tureckého sedu a „oni nám je začínají jednomu po druhém podávat“.
Tady představa skončila a já byl zmatený. Nejvíc mě překvapilo, že jsem v dětském pokoji o sobě přemýšlel jako o nás – a o dětech jako o nich. Byl jsem tam sám, tak proč to množné číslo? Nijak jsem pak nad tím nepřemýšlel a myslel si, že jsem se nechal ve své představě unést. Šok nastal až druhý den odpoledne, kdy jsem si najednou vzpomněl na tyto věci.
Jsou mi čtyři roky a já sedím v nějaké hale bez nábytku. Všude je bílo a já mám obavy z toho, co přijde. Nemám to rád, a proto doufám, že tam bude i jedna moje kamarádka, se kterou je to přece jen snesitelnější. Už je ale čas jít a já kráčím tedy do místnosti, kde už v kroužku sedí dalších jedenáct dětí. Šest děvčat a pět chlapců od jednoho a půl do šesti let. K mé radosti je zde ta kamarádka také. Sedám si tedy vedle ní do tureckého sedu a skupina je kompletní. Jakmile se usadím, tak se kolem nás objeví tři Malí Šedí a začínají nám do náručí dávat hračky. Hračky vypadají jako malí novorozenci. Mají pergamenově hnědou pleť a zdá se, že nic neváží. Naším úkolem je u těchto „dětí“ vyvolávat nejrůznější emoce od pláče až po smích.
Říkám nejvýše postavenému mimozemšťanovi, že si s těmi hračkami hrát nechci, že se jich bojím, ale on trvá na svém. Musím si hrát tak jako ostatní děti. Nato říkám, že si s tím hrát nechci a hračkou mrštím o podlahu tak, až se rozbije.
Svědek mrštil vnucovanou hračkou tak silně, až se rozbila.
Na to konto mi mimozemšťan podává nějaké plastové kartičky, na kterých jsou obrázky, a já musím říkat, co na nich je. Bylo tam auto, dům, pes, kočka, strom, atd. Tahle hra mě baví, ale ten, jehož jsem identifikoval jako velitele, najednou bere kartičky a znovu mi podává další „dítě“.
Znovu říkám ne, načež se mimozemšťan obrací k té mé kamarádce a telepaticky jí říká, abych si s těmi hračkami hrál a že se jim nelíbí mé chování. Za vzor jí pak dávali nejmladší dítě z naší skupiny. Jeden a půl ročního chlapečka, který si se svojí hračkou hrál jako by nic. Vyhazoval ji do vzduchu, tahal ji za ručičky a přitom se smál. Kamarádka mi tedy tlumočila to, co jí mimozemšťan řekl, ale já jsem pořád trval na svém. On se tedy k ní znovu obrátil a telepaticky jí řekl, že pokud si nebudu dál hrát jako ostatní, nechají mě tu o samotě a hrát si budu muset tak dlouho, jak budou chtít. Kamarádka mi to znovu přetlumočila a já se podvolil. Bál jsem se toho, že si budu muset hrát sám. Tak jsem tedy vzal do náručí nabízenou hračku a vzápětí došlo k dalšímu nepříjemnému incidentu.
Přímo naproti mně totiž seděla asi šestiletá holčička, které se další z mimozemšťanů také pokoušel dát hračku. Dívenka na to reagovala tím, že začala velmi hlasitě plakat a jasně jsem cítil, že má strach. Mimozemšťan, tentokrát zástupce velitele, na to reagoval tím, že stál s hračkou v náručí a byl bezradný. Vůbec nevěděl, co má dělat. Na to konto k němu přiskočil dost rozzuřený velitel, hračku mu vytrhl a násilím ji vrazil holčičce. Pak podřízenému něco dost hněvivě vysvětloval a on se omlouval. Konverzace probíhala telepaticky, ale já jsem rozuměl všemu. Vnímal jsem totiž pocity nás všech v místnosti, jako bychom byli všichni nějak propojeni.
Pak už byl konec hraní a já zaregistroval další pocity, které patřily tentokrát dospělým ženám, které nás měly vystřídat. Byly mezi nimi i matky dětí z naší skupiny. Oddechl jsem si, neboť jsem ihned poznal, že moje matka mezi nimi není. Prostě jsem ji necítil. Pocity, které jsem z těch žen cítil, byly hlavně rezignace a strach. Poté ženy začaly vstupovat do místnosti a já si všimnul, že se pohybují poněkud zvláštně. Jejich chůze totiž připomínala chůzi robotů. Z těchto žen na mě nejvíc zapůsobila maminka mé kamarádky. Při vstupu do místnosti se totiž celá třásla a z očí jí tekly slzy, které si nemohla utřít. Naše skupina kolem těch žen pak procházela a též i my jsme se pohybovali jako roboti. Další věcí, kterou si z této vzpomínky pamatuji, je, že jdeme nějakou chodbou a já začínám mít obavy, neboť zjistím, že ta kamarádka za mnou nejde. Ale pak mi došlo, že dívky šly na opačnou stranu chodby než chlapci. Zde vzpomínka končí.
Z dětství si vzpomínám ještě na jednu událost. Zajímavé na tom hlavně je, že tato událost se odehrála před několika svědky. V roce 1988 jsem musel nastoupit do nemocnice kvůli operaci šedého zákalu na obou očích. V tu dobu zrovna začínaly olympijské hry v Calgary, a proto si ten rok tak dobře pamatuji. Přijetí do nemocnice a následná operace dopadly normálně. Ovšem hned první noc po operaci jsem se probudil s tím, že v levém uchu slyším velmi hlasité pípání. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, a tak jsem jen poslouchal. Pípání se pak ozývalo každou noc a to po celou dobu mé hospitalizace. Jednou ovšem došlo k tomu, že se pípání ozvalo k večeru, a to v době, kdy byl celý nemocniční pokoj plný dětí, které si různě hrály a povídaly. Za spoluležícími totiž přišlo pár dětí z vedlejších pokojů. Jelikož spolupacienti byli teenageři, nevšímal jsem si jejich zábavy a jen jsem ležel v posteli. Jak jsem tak ležel, najednou jsem uslyšel velmi slabé pípání v levém uchu, které pak ještě mírně zesílilo. Když jsem si uvědomil, o co jde, dostal jsem strach a začal plakat. Nato se chlapec, ležící vedle, na mě obořil a zeptal se, proč brečím. Řekl jsem mu, že mi pípá v uchu. Chlapec mi na to odpověděl, abych přestal řvát, nebo… K tomu ostatnímu se už nedostal. V polovině věty se totiž zarazil a požádal ostatní děti, aby se ztišily, protože on to pípání slyšel také. Když se všichni uklidnili, chlapec se zeptal ostatních, jestli to také slyší a všechny děti jedno po druhém začaly říkat, že ano. Všechny byly dost vyděšené, ale nejvíc asi malé děti v mém věku. Potom ten chlapec, který se na mě první obořil, požádal jedno z malých dětí, aby šlo za doktorem s tím, že mě pípá v uchu a aby si to taky přišel poslechnout, že je to slyšet. To dítě pak našlo jednu sestru, ale bylo natolik vyděšené, že se spletlo a řeklo jí, že mi píchá v uchu. Sestra tedy rozzlobená vběhla do pokoje a já si všiml, že pípání hned ustalo. Sestra potom všechny ostatní seřvala, proč ji otravují s takovou hloupostí a děti jí říkaly, že to pípání slyšely taky, ale nevím, jak to pak bylo dál. Mám dojem, že sestra zase začala křičet, ať si nevymýšlíme, jinak že bude zle. Měla dost špatnou povahu a každý se jí bál.
Po nějaké době jsem si pak na tu událost vzpomněl a přišel jsem na to, že ono pípání znělo stejně jako morseovka, kterou mezi sebou komunikovali radioamatéři. Ovšem kromě pípání jsem v nemocnici asi jednou nebo dvakrát slyšel zvuk, který připomínal modem, připojující se přes pevnou linku k internetu. Další zvláštností na celé té věci bylo, že ač pípání nebylo nijak hlasité, slyšely ho všechny děti v pokoji. A to dokonce i ty, které stály u dveří. Takže s jistotou mohu tvrdit, že se nejednalo o tinitus. Ten bych totiž slyšel jen já a nejspíš bych ho slyšel mnohem déle než těch pár dnů, kdy jsem byl v nemocnici.
Bude toho více…
Závěrem bych se chtěl podělit ještě o jednu vzpomínku. Stalo se to pár let před onou mojí hospitalizací. Spal jsem ve své posteli, když vtom jsem se vzbudil a nic kolem sebe nepoznával… Všiml jsem si, že za mnou přišla maminka a já jsem se jí začal ptát na to, kde jsem. Ona mi řekla, že doma. Odpověď mi vůbec nedávala smysl. Pak jsem se zeptal na to, kdo jsem. A ona odpověděla, že Petr. Zeptal jsem se, co tady dělám, a maminka odpověděla, že spím. Pak jsem se na ni podíval a zeptal se. „A kdo jsi ty?“ Odpověděla, že je moje maminka. Jelikož jsem stále nerozuměl ničemu, co mi říkala, otráveně jsem se otočil na bok a hned vzápětí usnul. Bohužel si nepamatuji, co této příhodě předcházelo, ale domnívám se, že se jednalo o amnézii, způsobenou nějakým velkým šokem, ale víc o tom bohužel nevím. Jen vím, že to bylo hodně zvláštní…
Eventuální pokračování příště.
Text pro Českou exopolitiku: pan Petr, kontaktér a unášený do UFO z ČR – duben 2016
Děkujeme svědkovi, že se s námi podělil o své zkušenosti.
První díl zde:
Třetí díl zde:
«
Více o únosech v ČR také ku příkladu zde:
https://www.exopolitika.cz/zprava-o-unosech-do-ufo/2653
https://www.exopolitika.cz/letajici-koule-vesmirni-lide-i-draci-zena-z-moravy-a-jeji-varovani/3470
Žadný komentář
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
K výše uvedenému článku můžete napsat komentář. (Tato funkce je aktivní pouze pro registrované návštěvníky portálu.)
Napiště svůj komentář