Svědek z USA, seržant Clifford Stone – pod Pentagonem zřejmě sídlí Šedí a Muži v černém
Svědek z USA, seržant Clifford Stone – pod Pentagonem zřejmě sídlí Šedí a Muži v černém
Řada 5, 13. epizoda Kosmického odhalení – z 10. srpna 2016
Clifford Stone: Když jsem absolvoval v…..bylo to v první polovině června 1968, dostal jsem předvolání od branného úřadu. A tato odvodová komise tenkrát uvedla: „Vítáme a zdravíme Vás od Vašich přátel a bližních. Potřebujeme Vás nahlásit na nový přezkum do Ashlandu, Kentucky – AFEES (Přijímací zdravotní prohlídka ozbrojených složek).“
Moje máma tím byla rozrušená a řekla mi: „Ne.“ Chápete to. „Vím, že se hodláš přidat do armády a že tě naverbujou do Vietnamu.“
Řekl jsem jí: „Mami, nemusíš si s tím dělat starosti. Jsem z lékařského hlediska neschopen. A tady to bude jistě stejné.“
Tak jsem tam šel a absolvoval hravě všechny písemné testy, ale pořád jsem měl zdravotní problém.
Byl tam nějaký kapitán, byl to lékař a ten mi už říkal: „No, vy víte, že jdete domů.“ Praví dál: „Já vím, že byste se rád do toho pustil a sloužil své zemi, ale my s tím nic neuděláme. Máte zdravotní problémy a nemůžete se kvalifikovat do vojenské služby.“
Měli jsme tam takového plukovníka, který tam byl na návštěvě z Washingtonu, D.C. – který popošel ke kapitánovi a řekl: „Podívejte, jeďte,“ – bylo to v pátek a bylo čtvrtého července víkend – „jeďte ke své rodině, jděte domů a užijte si čtvrtého července víkend. Já se do toho tady pustím a dokončím to tady.“
Na poslední chvíli jsem byl zachráněn. Pak mě zavolal a řekl: „Vy víte, že máte lékařské problémy.“
„Ano, pane.“ Říkám.
A on na to: „Opravdu tam chcete jít?“
A já řekl: „No, ano pane. Je tu spousta lidí, kteří v tuto válku nevěří. Je tu spousta lidí, kteří nechtějí jít. A já chci sloužit své zemi. A pokud se tam dostanu, bude to o jednu osobu méně, která bude muset na moje místo.“
Pokračuji: „Právě tak se cítím, pokaždé, když tam někdo nechce jít, že to je člověk na mém místě. A když uslyším, že jej zabili, pak jej zabili místo mě.“
A on říká: „No, co kdybych zařídil kam máte jít? Můžete jít a bojovat kdykoli. Jediné, co musíte udělat je, jít a říct jim, že máte tento zdravotní problém.“
A já říkám: „Nedostanu se tam, nevybojuju to.“
On na to: „No, pamatujte si, dostanete 179 dní, jakmile se tam dostanete (k armádě). Poté, co uplyne 180 dní, jste tam zavřen. Uvědomí si sice, že máte lékařské problémy, ale už budete ve službě.“
Tak jsem tam šel. Dostal se tam. Udržel jsem se tam. Minulo 180 dní, než jsem se vrátil do Fort Jackson, Jižní Karolíny.
Když jsem se vrátil do Fort Jackson, Jižní Karolíny, bylo to kvůli mému AIT (Advanced Individual Training). To je pokročilý individuální výcvik – a já se stal úředníkem-písařem. Nebyl to sice můj celoživotní sen, protože jsem chtěl být pilotem helikoptéry, ale tohle o tom nebylo, kvůli mým zdravotním komplikacím…
Ale šel jsem tam a byl jsem jeden den ve třídě a část druhého dne. Ten druhý den, ještě než jsem se dostal do třídy, si mě vybrali, abych šel uklidit hlavní štáb a konkrétně sekci, kterou obývala zpravodajská sekce.
Když jsem tam dorazil, byl tam zase ten chlap, který nás navštěvoval údajně z Washingtonu, D.C. A snažil se se mnou navázat konverzaci.
No, moje máma nevychovala žádnýho blbce. Nehodlal jsem říkat někomu, že se zajímám o UFO.
Přišel ke mně a řekl: „Nuže, co si myslíte o UFO?“
A já řekl: „No, já nevím. Moc jsem o tom nepřemýšlel.“
On říká: „No tak, každý přemýšlí o UFO. Věříte na UFO, nebo na ně nevěříte?“
A já si vzpomínám, že jsem řekl: „Fakt nevím. Moc jsem o tom nepřemýšlel.“
On říká: „Já myslím, že ano. Já na ně osobně věřím. Tady vám chci něco ukázat.“
A pohlédl do nějakého dokumentu, kde měl nějaké zprávy. Když jsem se do toho podíval, pomyslel jsem si: „Tohle asi nemám vidět.“ Protože jsem neměl žádnou bezpečnostní prověrku. Věděl jsem, co znamenalo „přísně tajné“. A věděl jsem, že tím, na co se dívám, porušuji federální zákon USA – zákon o špionáži. Nevěděl jsem, co dalšího následuje za slovy „přísně tajné (Top Secret)“.
Nyní vím, že to lze identifikovat jako dokumenty pod Programem citlivých rozškatulkovaných informací (Sensitive Compartmented Information Program) anebo dokumenty pod Programy se zvláštním přístupem (Special Access programs).
To jsem dříve nevěděl.
Tak mu říkám: „No víte, myslím si, že bych se na to neměl dívat. Nemám bezpečnostní prověření.“
On na to odpověděl: „Synu, neukazuji ti něco, o čem by mi nebylo řečeno, že ti to mohu ukázat.“
Nyní vím, že od raného věku nějak věděli, že mám přetrvávající vzájemné působení s – dávám přednost jim říkat takto: „našimi návštěvníky“. Jednalo se o jeden druh, ale vím, že jiné druhy působily tady a kolem s tímto druhem.
Ale pouze jedna z těchto entit mě sledovala po celý život. Ale i tak, vždy existovala interakce i s těmi ostatními entitami. Mám pocit, že důvodem, proč mi armáda dovolila se tím zabývat, nebylo, že mi to armáda dovolí. Oni si totiž výbírali lidi v civilním sektoru, kteří by se jinak nemohli dostat do armády, kteří měli nějaký přetrvávající vztah s „našimi návštěvníky“.
To, na co mě používali, když šlo o UFO, se nazývalo „propojení“. A právě tehdy jste v podstatě prováděli komunikaci s „našimi návštěvníky“, – zdali nejsou zranění nebo zda jsou vpořádku a my jsme je zadržovali až do chvíle, dokud nepřijel jejich druh a nevyzvedl si je.
Ale celá situace byla nastavena tak, že nebudou s nikým mluvit. Budou hovořit jen s těmi lidmi, kteří k tomu byli speciálně vybráni. A jak jsem řekl dříve, tohle se nenaučíte. Není to něco, co vás naučí. Takže oni museli hledat takovéto lidi v civilním sektoru a pak museli tyto lidi nalákat, aby byli ochotní přijít do armády.
Mnohokrát to dělali tak, že apelovali na vaše patriotství nebo v několika případech dokonce lákali na peněžní zisk. A pokud se tam jednalo o peněžní zisk, pokaždé, když jsem viděl, že se odehrával tento typ situace, tak to bylo kvůli rodinným důvodům, protože jinak se do toho lidé zapojit nechtěli.
A takovéto lidi je velmi obtížné najít.
Důvodem, proč to vím, je, že když jsem se dostal ven z armády, tak v armádě bylo pouze sedm takovýchto lidí – včetně mě.
Vězte, že když jsem se dostal do armády a poté, co jsem prošel pokročilým individuálním výcvikem (AIT) a tím vším, dostal jsem své první služební zařazení. A když jsem dostal své první umístění, měl jsem velké obavy, protože nade všemi věcmi – přestože záznamy o mé osobě hovořily o psaní 72 slov za minutu – psal jsem ve skutečnosti jen jedním prstem každé ruky a byl bych býval šťastný, kdybych mohl napsat alespoň čtyři nebo pět slov za minutu.
Takže, když jsem přišel do první stanice, kde jsem sloužil, což byla 36. společnost pro civilní záležitosti 96. skupiny civilních záležitostí ve Fort Lee, Virginie, vešel jsem tam a podal své záznamy nadrotmistrovi. Řekl jsem mu: „Víte nadrotmistře, měl byste znát pravdu. Neumím psát na stroji.“
Pohlédl na mě, protože si četl moje záznamy a říká: „Ale číst umíte?“
A já říkám: „Ó ano, pane, umím číst. V tom není žádný problém nadrotmistře.“
Nadrotmistr vzal mé záznamy k veliteli roty. Velitel roty pak přistoupil ke mně a řekl: „No, řekněte mi synu. Nejste náhodou barvoslepý?“
A já na to: „Ne pane.“
On říká: „Dobrá, prověříme to.“ Pak říká: „Jaké barvy je uniforma, kterou máte na sobě?“
To se zdálo, jako velmi podivná otázka.
A já říkám: „No, pane, je to AG44 vojenská zelená uniforma.“
„Takže říkáte, že je zelená?“
„Ano pane. Je zelená.“
„To je to, co jsem chtěl vědět. Jen jsem se chtěl ujistit, že nejste barvoslepý.“ Nic dalšího neřekl.
Za pár dní se vrátil nadrotmistr a říká: „No, protože neumíte psát na stroji, co s vámi uděláme, pošleme vás do Ft. McClellan, Alabama, kde se zúčastníte jaderno-biologicko-chemické (NBC) školy pro poddůstojníky.
Tudíž se stanete poddůstojníkem NBC naší jednotky. Je to třítýdenní kurz.“
Říkám: „Dobrá, tohle mi nevadí dělat.“
On na to: „Ovšem, spolu s tím budete obsluhovat komunikační zařízení.“
Pomyslím si: „Dobrá, fajn. Je to lepší než psát na stroji, když na něm psát neumím.“ A tak se také stalo. Poslali mě do Fort McClellan. Když jsem tam přijel, viděl jsem nějaké věci, kterým jsem ve skutečnosti vůbec nerozuměl, hlavně tomu, jak se tohle váže s NBC.
Ukázali mi tento film. „Zrovna tady tohle, to je z větší vzdálenosti než 805 km z vesmíru, pořízené satelitem.“
Pak pokračovali: „Tohle jsou Spojené státy, pořízené z větší vzdálenosti než 805 km z vesmíru satelitem.“
Potom: „Tohle je New York City, pořízené z vesmíru satelitem ze vzdálenosti větší než 805 km.
Tohle je Central Park, pořízený satelitem ze vzdálenosti větší než 805 km z vesmíru.
Tohle je nějaký muž v parku na lavičce, který si čte noviny, pořízeno ze satelitu z větší vzdálenosti než 805 km z vesmíru.
Tohle jsou titulky z novin, pořízené ze satelitu z větší vzdálenosti než je 805 km z vesmíru.“
Datum, bylo tenkrát někde kolem roku 1968. A, ovšem, tohle bylo někdy v únoru 1969.
Ale my jsme neměli mít tento typ technologie. Teď už vím, ze svého výzkumu a když jsem dosáhl své dokumentace s NRO (Národní úřad pro průzkum), že jsme měli satelity schopné tohle dělat uprostřed 60. let a pravděpodobně i dříve.
Ale v té době jsem to nevěděl. Byl jsem nevinné dítě, nemající ani ponětí k čemu jsem byl vybrán.
V každém případě jsme dokončili školu a já se setkal s takovým chlápkem. Znal jsem ho jako Jacka. Byl to Specialista 5 (- V armádě USA jedna ze čtyř nižších hodností, ekvivalent poddůstojnické hodnosti desátníka – pozn. překl.). A pracoval pro Agenturu bezpečnosti armády USA (US Army Security Agency).
A ovšem, byl přidělen k Agentuře národní bezpečnosti (NSA).
A on řekl: „Víte, když jsem byl připraven jet zpátky domů, zjistil jsem, že mně někdo ukradl lístek. A já jsem teď zvědav, jak se dostanu domů? Jak se dostanu zpět ke své jednotce? A jak víš, Fort McClellan, Alabama, versus – vrátit se do Fort Lee, Virginia.“
A on říká: „No, víš, já jsem tedy ve Fort Belvoir. Je to po cestě. Jedu tam a můžeš jet se mnou. Mám tu vlastní auto.“
Tak jsme jeli. A jak jsme jeli domů, mluvili jsme o různých věcech – rodina, armáda a „takový podobný věci“. Pak nadhodil téma o tom, že měl nějaký incident, při kterém viděl UFO. A začal mě popichovat:
„Už jsi někdy viděl UFO?“ A já řekl. „Ó, já viděl věci, které jsem nedokázal identifikovat.“
Víte, snažil jsem se trochu držet při zdi. A on říká: „No tak, můžeš mi to říct. Jsme kámoši.“ Tak jsem mu začal říkat trochu více.
No, pak mě vysadil u mé jednotky a za pár týdnů nato mě zavolal a řekl: „Hele poslouchej. Tys nikdy nebyl ve Washingtonu, D.C., že? Nikdy jsi neviděl Pentagon a ‚některý další místa kolem‘, která stojí za vidění, která navštěvují turisti.“
Říkám na to: „Ne.“
On pokračuje: „Tak proč bych pro tebe neposlal auto, aby tě vyzvedlo?“
Teď přemýšlejte. On je specialista 5. To je v armádě E-5 (seržant, specialista 2. třídy). To je stejné, jako seržant E-5. Rozdíl je v tom, že jste specialista ve svém oboru bez přímé velící autority. Seržant E-5 – oni mají velící autoritu. Takže se tak stalo a on pro mě poslal služební auto. Vysoce neobvyklé, ale nic jsem si o tom nemyslel. Prostě jen – hej, NSA – co já vím?
Nějaké auto zastaví kompletně i s řidičem u mé jednotky a berou mě na víkend údajně někam pryč. Zajeli jsme do Fort Belvoir, Virginie. Vím, že je to fakt.
A šli jsme do budovy. Já říkám – to je přece ústředí NSA, tam kam jdeme. A my zašli do jeho kanceláře.
Když jsme přišli dovnitř, Jack tam nebyl. Musel někam jít. Má přidělený úkol, na kterém musí pracovat, ale přijde později. Takže jeden z dalších chlápků, který tam byl, který mohl být jedním z Jackových přátel, říká:
„To není problém. Proč tě nevzít do Pentagonu, protože, aha, chápu, ty jsi nikdy nenavštívil Pentagon? Proč bych tě tam nevzal a ty se podíváš, co se děje kolem Pentagonu, dostanu tě tam na návštěvu.“
Učinil tak a podal mi odznak. Říká: „Celou dobu tohle měj na sobě.“
Byl na něm nějaký obrázek. Pak to mělo na sobě různé barevné sekce, kam jsem byl oprávněn jít a kam jsem nebyl oprávněn jít.
A přímo na spodku bylo něco napsáno: „Toto je velmi důležité, protože vám to otevírá všechny dveře. Ale musíte zůstat se mnou.“
Jeli jsme do Pentagonu. Když jsme tam přišli, provedl mě kolem a ukazoval mi nějaké kanceláře. Ukázal mi jedno místo, kde – „Tady, to místo zde, je to, kde měli tiskovou konferenci v roce 1952 – 29. července, která se zabývala UFO, jaká byla vidět nad Washingtonem, D. C.
A on říká: „Ovšem, víš že té noci 18. srpna 1952 bylo zaregistrováno 68 UFO?“
A já řekl: „No jasně, o tom vím velmi dobře.“
Pak říká: „Víš, tím nejunikátnějším případem – i když na publicitě získávají všechny – byl ten v noci 19. a 20. července. Ten byl naprosto jedinečný. Většina lidí o tom nic neví.“ A přenesl rozhovor na podrobnosti.
Pak jsme nastoupili do výtahu a on říká: „Ukážu ti sklep tohoto místa. Lidé to neviděli, to víš, musíme to zpřísnit“, což znamenalo, že připravujete nějakou budovu na jaderný útok, „musíme zpřísnit Pentagon, abychom se ujistili, že lidé přežijí nějakou událost jaderného útoku.“
Tak jsme jeli dolů. Když jsme tam dojeli…nevím, kolik to bylo pater. Vystoupili jsme a bylo tam takové malé stříbrné auto. Mám na mysli, že byste nemohli říct, kde to má předek a kde zadek, kterým směrem vlastně byly sedačky.
Nastoupili jsme do toho, vypadalo to jako kulka. Nastoupili jsme a on říká: „Tomu se říká jednokolejka. Není to na trati.“ A ukázal mi, kde máte nějakou malou trubku či co a s tím se řídí. Bylo to poháněno elektromagneticky.
Tak jsme nastoupili a ani nevím, jak dlouho jsme v tom podzemí jeli, ale snažil se mi vysvětlit, že Pentagon je takto ohromné, velké místo. Takže nemusíte mít obavy, že jsme jeli …v tomto malém kontejneru…a nebyl tam žádný řidič. Víte, kam jedete a …jsem si jist, že měl nějaký způsob, jak to ovládat, ale nepamatuji si na to.
Byl jsem zaskočen a fascinován, protože tohle bylo poprvé, kdy jsem viděl něco takového.
Dojeli jsme na nějaké místo, kde byly na boku dveře. Vystoupili jsme a vešli do těch dveří a tam se táhl dlouhý koridor – žádné dveře, jen dlouhý koridor. A tohle je pod zemí, údajně pod Pentagonem. Vím, že jsme jeli přinejmenším 20 minut. A když jsme šli tím koridorem, řekl mi: „Víš, mnoho věcí nevypadá tak, jak se zdá. Tohle vyhlíží jako dlouhý koridor.“ Došli jsme na nějaký konec, nic tam nebylo. Rozhlížíte se a jdete zpátky. Pak uvidíte dveře na dalším konci.
Řekl jsem: „Co tím chceš říct?“
„Tedy, mnoho věcí není tak, jak se zdají být.“
Zaklepal na stěnu a řekl: „Pevná zeď, že?“
A já řekl: „Jo.“ A pak jsem začal znovu: „Co tím chceš říct?“ Než jsem mohl cokoli říci, on na to: „Není nutně pevná.“ A strčil do mě. A já prošel zdí. Chápete to, nic tam není, ale přesto, když jsem tam byl, vypadala, jako by to byla pevná zeď.
A já prošel: „Co to sakra děláš?“ Ale než jsem stačil vstát a říct „Co to sakra děláš?“, všiml jsem si, že jsem v nějaké místnosti. Rozhlížím se. Když jsem se ohlédl, bylo tam něco, čemu říkáme polní stůl, což není nic víc než malý stůl. Za tím polním stolem seděl, jak ho nazýváme, typický Šedivák.
A opět – lidé z toho budou rozrušeni – musím říct, že měřil něco kolem 130 cm, možná 150 cm. Ale seděl tak, že měl ruce položené na desce stolu a díval se přímo na mě.
(Navazující věta navíc od redakce Exopolitika.cz, která se nachází na tomto místě popisu události v jiných rozhovorech se Stonem a je velmi důležitá: ‚Bylo to jako když se vám všechno z vaší mysli vytáhne – on si přečetl celý můj život.‘)
Po obou stranách stáli dva muži…..neříkám, že měli černé obleky, byly tmavé a měli na očích černé brýle. A stáli tak, asi takhle – vzpřímeně. Ani slova neřekli.
Byl jsem tam sám, a když jsem se postavil, rozhlížel se a uviděl je, říkám si: „Co to sakra děláte?“ To jsem řekl. Na to si vzpomínám dodnes. „Co to sakra děláte?“
Zastavil jsem se, když jsem je spatřil a okamžitě, jako kdyby se v mé hlavě spustila cirkulárka. Padl jsem na kolena a klesl tváří k zemi. To je poslední věc, na kterou si pamatuji.
Probudil jsem se zpět v Jackově kanceláři. Bylo mi řečeno, že se nic nestalo. Že jsem musel snít. Nikdo mě nikam nevzal. Byli jsme tam celou tu dobu a já jsem vypadal unaven. Tak jsem musel asi usnout.
Jack se už nikdy neukázal. Dovedli mě do služebního auta a zavezli mě k mé jednotce, bylo mi řečeno, že ať měl Jack jakoukoli misi, je na ní stále, že to bude časově náročné a pravděpodobně bude pryč ještě týden, než se zase vrátí. Poslední kontakt s Jackem……..
«
UFO v INDIANTOWN GAP
Clifford Stone: Další věc, která se týká otázky UFO, se stala v Indiantown Gap, kde jsme byli na tzv. polním výcvikovém cvičení, říkal jsme tomu zkratkou FTX.
Takže, jeli jsme do Indiantown Gap. Rozmístili se tam. Já měl vojenský náklaďák a ten jsem řídil. Měl jsem v zadní části náklaďáku takovou telefonní ústřednu. Měl jsem tam polní telefony, které jsem nastavoval na různých místech venku a tuto spojovatelnu jsem ovládal.
Měl jsem také dvě Prick-25-ky. Byly to polní radiostanice, nosily se v batohu na zádech. Takže jsem tam měl tyhle dvě věci. Jedna byla pro postup jednotky – říkali jsme tomu postup nebo vpád praporu. A druhá byla pro postup roty.
No a my jsme měli tzv. imitovaný provoz a všechny tyhle věci se zaznamenávaly, jako kdyby to byla reálná situace. Bylo něco po půlnoci, zavolali nás, že v rezervaci indiánů Indiantown Gap bylo zřícené letadlo a že již tam na pozici měli operační tým, ale potřebovali, aby tam vyrazila záložní operační jednotka.
Odpojil jsem polní telefony, protože nebyl čas všechny sbalit a oni by tam poslali někoho jiného. Tak jsem to udělal a my se tam začali přesouvat. Byly to tři džípy a čtyři vojenské náklaďáky – 2,5-tunové – pokud si dobře vzpomínám.
Vyrazili jsme a když jsme se blížili do této oblasti, byli jsme zatemnění, což znamená, že jsme vypnuli světla, ale pak jsme uviděli, že tato oblast je celá osvětlená, takovými velkými silnými světly – myslím, že se jim říkalo „celosvětla“ – která svítila dolů, osvětlovala celou oblast, tam kde se země trochu vzdouvala.
A do toho kopce byl vklíněný do země nějaký letoun pod úhlem 30°-40°. Viděli jste jen konec ocasu. Jenže, přibížíme se a já se podivuji a říkám si: „Co to sakra je?“
Ale oni nám přece říkali, že to byl nějaký experimentální letoun. A jak se dostáváme blíže, už jsem si to vůbec nemyslel. Říkám si: „Dobrá, tohle že by mohl být experimentální letoun?“ Hrozně jsem o tom přemýšlel. Říkal jsem si: „No dobrá, mohl by to být nějaký letoun ve tvaru delta křídla nebo šipky – něco takového.“
Ale, když jsem se tam dostal, tedy jakmile jsem tam dorazil, stál tam ten chlápek, co jsem mu vždycky říkal „plukovník“ – tohle byla ve skutečnosti moje první spolupráce s ním.
Šel mi vstříc a pravil: „Synu, máš Geigerův měřák?“ A já řekl: „Mám APD 27.“
A on na to říká: „To bude fungovat. Potřebuji načíst povrch na tom letounu.“
Řekl jsem: „Myslíte, že v té lodi je radioaktivní materiál?“
On říká: „Máme důvod se domnívat, že by tam mohl být.“
Došel jsem k němu a řekl jsem: „Okay.“ Vyndal jsem vojenský Geigerův měřák APD 27 a on mi řekl: „Chci, abyste šel k té lodi. Jděte až k tomu nahrnutému okraji, tam kde se to zabořilo do země a pokuste se získat nějaké měření, co možná nejblíže středu té lodi.“
A já jen říkám: „Okay.“
Pak dodává: „Ale každých pár metrů co ujdete, zakřičte, jaký typ měření máte.“
A tak jsem to prováděl. Blížil jsem se krok po kroku. Radiace tam byla o něco vyšší než v pozadí, ale ne moc. Pak jsem vylezl na ten převis, a když jsem ten převis zdolal, podíval jsem se dolů. A jak se dívám dolů….bylo tam….Mělo to nějakou plátěnou stříšku. Pod ní byl takový poklop do tvaru ledviny, abych to lépe vyjádřil, bylo to přímo proti té stříšce, ale otevíralo se to do strany. A napůl venku byl ten malý tvor. Opět, typický Šedivák. Nevím, kolik měřil, jestli 90cm, 120cm, 150cm, ale bylo to tak půl na půl. Řekl bych, že byl mrtvý.
Tak jsem začal říkat: „Promiňte, potřebuji sem důstojníka.“
A on říká: „Jen nám řekni synu, co vidíš.“
A já odpovídám: „Hele, víte co? Vy to nechápete! Potřebuji sem důstojníka, hned!“
A on stále říká: „Jen nám synu řekni, co vidíš.“
Tak na to opáčím: „No, vidím . . . není to z tohoto světa, a vy to sakra víte! Proč hergot lžeme? Proč lidem říkáme, že se ‚takový‘ věci nestávají? Co vlastně chcete, abych teď udělal? Potřebuji sem důstojníka.“
On říká: „To je v pořádku synu, pojď sem dolů zpátky.“
A tak jsem šel, otočil se a sešel dolů. A když jsem došel až dolů, podíval jsem se na toho chlápka, co se mu říkalo „plukovník“, podíval jsem se mu přímo do očí a řekl jsem: „Co to tu sakra děláme? Chápete, mohou být vevnitř další a být zranění.“
On říká: „My se o to postaráme. Jděte zpátky do náklaďáku a obsluhujte tu telefonní ústředu.“
Neexistovaly žádné telefony, které by byly propojené, prostě nic. Vrátil jsem se k autu, pamatuji si, že byla zima, protože jsem na sobě měl polní bundu. Bylo chladno a jedinou věcí, kterou jsem měl k zahřátí, byla Colemanova lampa (Coleman – výrobce campingových příslušenství. Pozn. překl.). Tak jsem šel do vozu.
Druhý den, když bylo světlo, viděl jsem, že ten letoun stěhují. Naložili to na…no říkali jsme tomu tahač – 18ti-kolka. Je to takový valník.
Překryli jsme to plachtou a stěhovali pryč. Netuším, kam měli namířeno. Pak jsem se vrátil.
Bylo nám řečeno, že to byl nějaký experimentální letoun bez posádky, v té době jsme neslyšeli nic o nějakých dronech. To byl konec celé události, ale tato celá záležitost byla tajná. Nikdo o tom nesměl mluvit. Ne každý je trénován nebo má nějaké znalosti o tom, co dělat nebo jak komunikovat s „našimi návštěvníky.“
A jak říkám, lidi, které oni, z armády, potřebují, aby komunikovali s „návštěvníky“, musíte najít v civilním sektoru.
Takže si myslím, že jsem byl nejblíž k té věci, co tam měli. Tak vždycky přišli a volali nás, protože potřebovali tu jednu osobu, a to jsem byl já. Víte, pak cítíte věci a když jsem se přiblížil, vyciťoval jsem věci, proto jsem byl, hádám, ohledně toho, tak citlivý a emotivní.
Není to jen o tom, že se díváte dolů a vidíte nějakou mrtvou bytost. Vy cítíte…cítíte její bolest. Máte pocit ztráty. Cítíte utrpení. Cítíte strach. Ale to není ten strach, který se dostaví jako lidskému jedinci. Je to jako když vám běží 1000 obrázků hlavou, které vidíte. Ale emoce spojené s těmito obrazy, ty všechny jsou tam.
* * * * * *
Z komentáře Davida Wilcocka k výše uvedenému svědectví:
David: „…Znovu věřím, že seržant Clifford Stone byl jedním z nejsilnějších svědků Projektu Odhalení (Project Disclosure – svědecké výpovědi sebrané kolem roku 2001 Dr. Stevenem Greerem – pozn. redakce), protože lidé vždy říkají: ‚No, tak. Vláda přece nesbírá nějaká UFO.‘ Ale tady máte zcela jasně, s nohama na zemi, velmi podrobné svědectví někoho, kdo toto v armádě profesionálně dělal.“
Ze stránek Coreyho Goodea – Spherebeingalliance.com
«
Překlad: Karel Rašín – 23. srpna 2016; dokorekce: Dana Rašínová
Celý text a komentáře zde – v angličtině:
http://spherebeingalliance.com/blog/transcript-cosmic-disclosure-empaths-and-extraterrestrials-with-clifford-stone.html
«
Více o Cliffordu Stoneovi také zde – v češtině:
https://www.exopolitika.cz/projekt-moon-dust/392
https://www.exopolitika.cz/vyznamni-informatori/2495
https://www.exopolitika.cz/serzant-clifford-stone/615
1 Komentář
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Lhali a lžou pořád, lžou ze strachu, protože na mimouše nemají, vlastně nemáme. Jsou tisíciletí před námi, lidem předají jen něco a za velkou cenu, třeba za životy ostatních lidí, které mají na pokusy. Je to děs, zvláště když Země jim zřejmě byla nechána od světlých sil napospas. Můžeme se bránit jen duchovní cestou, tak se to také děje již věky.