Kóma. Blízké setkání se smrtí

Kóma. Blízké setkání se smrtí

Redakce Exopolitika.cz – Vážení čtenáři, přinášíme vám nový zajímavý příběh ze života, který se možná zlehka dotýká „naší“ tematiky:

Svědek vypovídá:

Ve svém životě jsem prožil událost, která otřásla mým dosavadním chápáním světa a běžného, konvenčního vnímání lidského žití. Tento příběh jsem vyprávěl jen málo lidem, neboť jsem se obával výsměchu či nepochopení. Zažil jsem něco, co mě uvnitř značně změnilo.

Jmenuji se I. H. a nyní, v roce 2019, je mi 65 let. Osudná událost se stala v roce 1999 ve Středních Čechách. V té době mě jeden kamarád požádal o drobnou práci na své střeše. Při natírání mně ujela noha a já se zřítil z téměř 12 metrů na zem. Můj pád trochu zbrzdilo křoví. Kamarád mně zavolal záchranku, a ta mě převezla do nemocnice v jednom městě na sever od Prahy. Měl jsem přeraženou páteř, kontuzi (pohmoždění) mozku, zlomené nohy, ruku, rozdrcené paty a nárty. Tím hlavním ovšem bylo, že jsem upadl do kómatu, v němž jsem zůstal bez jednoho týdne skoro tři měsíce. Šance na probuzení byly mizivé – a v podstatě se se mnou jako s živým již nepočítalo. Ležel jsem na oddělení JIP a byl jsem napojen na několik přístrojů.

Nyní přichází událost, která se těžko popisuje. Mnoho let jsem pro ni nacházel ta přesná slova. Já jsem se totiž v tom kómatu „probudil“, přesněji byl jsem stále v kómatu, ale jako by to byl sen – či jsem skutečně procitnul. Tohle se prostě normálně nedá popsat, co to bylo za stav. Myslím, že se tomu říká živý sen. Já jsem viděl sám sebe. Díval jsem se na sebe, ale byl jsem nějak úplně „přilepen“ na stropě. Hleděl jsem sám na sebe z výšky. Pode mnou stálo asi šest lidí. Sestry a doktor. Jasně jsem viděl, jak mám zdrátovanou nohu, kterou zrovna operovali. Všude kolem přístroje. Doktorovi a jedné ze sester jsem viděl přímo do očí. Lékař, ten byl takový nerudný, přísný. Měl silné brýle. Všichni měli roušky. Ten pohled se jakoby vlnil. Jedna sestra lékaři utírá čelo a on jí říká:

„Jiřinko, takhle ne! Vystřídejte se!“

Ona mu ještě utírá čelo podruhé, asi měla pocit, že to bylo nedostatečné. On jí rukou trochu postrčil, nebo odstrčil. Ta sestra, které říkal Jiřinko, si strhla roušku a mířila pryč, ale vzhlédla náhle ke stropu na mě. Viděl jsem jí zřetelně do obličeje. Měla černé vlasy a velké oči; a pak odešla. Jiná sestra však místo ní nevešla. V místnosti operačního sálu jsem vnímal silné světlo ze stropního osvětlení. Já jsem byl ještě nad ním. Celou dobu registruji někde v pravém rohu dole u dveří nějaký šedý „flek“, „stín“ nebo siluetu. Nedá se to přesně popsat. Nějak mi tam „neseděla“ nebo nepatřila. Vnímal jsem to jako nějaký cizí element někde v dálce. Občas to byla silueta, chvíli zase stín nebo „flek“, ale u těch dveří to bylo velmi malé, jako postava malého dítěte. Okolo té siluety bylo lehké, mléčné světlo, jako opar se světlem. To světlo se rozzářilo po procitnutí později, když jsem se z kómatu probral. Ta silueta však nebyla zcela statická, jako by se lehce vlnila či „tepala“. Barva té siluety byla něco jako šedá metalýza, nějak „kovová“.

Pak nevím za jakou dobu poté, nastala jiná situace.

Začal jsem se totiž probouzet z kómatu, ve kterém jsem skoro 3 měsíce přetrvával, a nikdo nedoufal, že je nějaká šance se z něj probudit. Upozorňuji, že následující scénu jsem již vnímal plně svýma očima z lůžka. Zážitek, jaký budu popisovat, byl vlastně tím, kterým jsem se z kómatu probudil.

Viděl jsem svůj pokoj i místnost sesterny, kde seděla sestra, jež měla službu. Celý můj pokoj se nějak rozostřil nebo zamlžil. Byl to zvláštní opar a já v něm začal spatřovat mlhavou postavu. Bylo to u dveří do pokoje. Před těmi dveřmi byla ta „mlha“ nebo „rozostřený flek“. Celé to pomalu plulo ke mně. Doprovázelo to velké světlo – ale nejednalo se o světlo z pokoje, které bylo jen v nouzovém režimu, jaké svítí v noci. V tomto světle jsem začal spatřovat jiné světlo, jehož zdroj jsem nemohl identifikovat. Začal jsem vidět obrys postavy.

Popis svědka

«

Byla šedavá, lehce metalizovaná. Čím blíže se ke mně obrys té postavy blížil, tím více nabíral na velikosti. Náhle jsem si uvědomil, že je to přesně stejná „postava“, již jsem registroval na samém začátku, když jsem sám na sebe hleděl z výšky. Chvíli to vypadalo jako mlha anebo šedý flek, pak jako obrys nějaké dětské postavy. Doplňuji, že celou scénu nedoprovázel žádný zvuk. Postava, která vystoupila z toho mlžného oparu, se zvětšila natolik, že jsem na ni hleděl kolmo vzhůru. Plula ke mně pomalu, na levou stranu postele, kde se zastavila. Mohla být v tu chvíli tak třímetrová. Světlo u dveří – nebo ten „obal“ – přešlo z mléčné do žluté. Postava se jako by rozšířila a celá zář, jež ji obklopovala, nabyla na velké intenzitě. Přítomnost této „postavy“ s sebou přinášela hroznou hrůzu. Nechápal jsem, co se děje. Co je to za divné stvoření. Byl to vysloveně silný strach.

Ten tvor či „obal“ čehosi živého se přiblížil ke mně. Přímo k mé hlavě. Začal jsem z toho „oparu“ nebo „obalu“ pozorovat tvar hlavy a celého těla. Hlava byla trojúhelníková, její hrany byly zaoblené. Spočívala na nepřirozeně úzkém krku. Spatřil jsem i jeho/její „obličej“. Šedivý či stříbřitý. Mělo to pootevřené, malé oči, takové tepající čárky, které se chvíli objevovaly, chvíli ne, do rytmu celé pulzující postavy. I pusa byla jen taková „čárečka“ – a rovněž pulzovala. Postava neměla žádné uši ani nos. Dokonce jsem měl v jednu chvíli pocit, že se na mě jako by usmála, jakýmsi širším pootevřením ústní štěrbiny.

Hlava bytosti – náčrt svědka

«

Po chvíli jsem uviděl, jak z toho těla vystupuje něco tenkého, jakoby „klacík“ nebo „hůlka“ – směrem k mé hlavě. Vyzařovalo to v ten moment takovou záři, že jsem zavřel oči. Můj strach se uvolnil, protože jsem nějak pochopil, že to, co se nade mnou sklání, mi nechce ublížit. Naopak. Znovu, po několika vteřinách, to zvedlo tu „hůlku“ z toho „obrysu“ či „těla“, ale já získal pocit, že je to asi ruka. Rázem moje hrůza zcela pominula. Tu „ruku“ mi to přiložilo na čelo. V tu dobu jsem měl již zavřené oči – díky oslepující záři. Tu ruku jsem jen jakoby cítil, vnímal jsem, že je úzká, snad tenká. Abych byl úplně přesný, tušil jsem, že je to dlaň, to, co mi to přiložilo na čelo. Pak nastal ohromný žár. Pálilo to a žhnulo. Muselo to trvat určitě několik vteřin. Byl to krátký moment. To silné teplo projelo mým tělem a zvláště hlavou. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal.

«

Otevřel jsem oči a zakřičel bolestí tím žárem. Měl jsem „obličej“ té bytosti úplně před sebou, odhadl bych to tak na 30 cm. Jako by mi dýchala do obličeje, a přitom se ta „hlava“ neustále vlnila či tepala. Viděl jsem, jak se ty její štěrbinky očí znova pootevřely a čárka úst také. Instinktivně zvedám levou ruku, abych se té postavy dotknul. Mám ale silné mravenčení po celém těle, dokonce to cítím i na jazyku, což přecházelo v brnění v levé ruce, kterou jsem se jí/ho chtěl dotknout. Jakoby slabý elektrický výboj, který se zvětšuje. V tu chvíli se ta postava náhle prudce stáhla zpět ke dveřím i se svou září, která ji jako by pohltila nebo se rozprskla o dveře. Postava se zmenšila, stáhla až do ztracena. Ve zlomku vteřiny vše prostě zmizelo do ztracena.

V momentě, když se ta bytost „rozprskla“, cítím na pravé straně, že mně někdo položí svou ruku na mou dlaň, která byla zraněná. Náhle se rozsvítilo světlo v pokoji. Vzhlédnu a spatřuji nad sebou sestru, velmi mladou. Byl jsem přesvědčen, že i sestra tu bytost musela vidět. Později jsem zjistil, že nikdo neviděl nic. Byla tu jen pro mě. V tuto chvíli sestra říká:

„Pane H. Pane H., Ivane, slyšíme se..? To musím jít volat…“

Slyším, že volá ze svého proskleného pracoviště na oddělení JIP, že se pacient I. H. probudil. Pak přiběhl doktor, který měl službu, byl mladý. Hned mi sáhl na čelo, ale to již předtím udělala i ta sestra, ale já zaúpěl bolestí. Nyní jsem zaúpěl znovu, a lékař vidí, že mám čelo celé červené. On sestře říká: „To jsme ani nedoufali…“

Na čele jsem měl velkou spáleninu. Měl jsem ji dost dlouho, a dokonce mně v té části, kde se mě dotýkala ta bytost, vypadaly vlasy. Bylo to kousek od čela, trochu výš – nad očima, taková elipsa – a zasahovalo to i do vlasů. Vlasy mně později dorostly. Zajímavé bylo, že ta spálenina měla přesné ohraničení, jako podle pravítka. Doktoři tu spáleninu zkoumali, hledali vysvětlení, jak se mi tam ocitla, když jsem ji tam neměl. Na nic nepřišli. Nakonec řekli, že je to asi reakce či alergie na nějaké léky. Dostal jsem nějakou antibiotickou mast.

Po probuzení z kómatu mě převezli z oddělení JIP na pooperační oddělení. Na tomto oddělení byla první vizita. Při ní asistovalo asi šest lidí. Doktor, který mě operoval, se mě ptal, jak se se cítím. Byl to ten, kterého jsem viděl z toho stropu, když mě operoval, a který nechal vystřídat sestru Jiřinku. Ta byla rovněž vizity přítomna. Lékaři jsem odpověděl jen stroze „Dobře.“ – protože mě zaujala ta sestra Jiřinka. Oslovuji přímo ji, a pravím: „Dobrý den, Jiřinko.“ Ona velmi udiveně hledí a odpovídá: „Ale my se přece neznáme, nebo známe?“ Já jí odpovídám: „Ano, vždyť jsme se viděli.“

Vedle ní stojí tlustá řádová sestra, později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Johanka. Ta, když viděla rozpaky nebo reakci Jiřinky, která nic nevěděla, tak jí položila ruku kolem ramen, jako by ji objala – a řekla jí: „To se stává.“ A doktor na to autoritativně odpovídá: „No dobře, dobře. Jdeme dál…“

Později jsem byl převezen na LDN, kde pracovala ona řádová sestra Johanka, tam vykonávala pomocné práce s těžce nemocnými a dlouhodobě ležícími pacienty. Za několik dní jsem již byl schopen jezdit na vozíku, víceméně sám. Jednou jsem seděl na balkoně a popíjel kávu, kterou mi donesla Johanka. Z této sestry si ostatní personál dělal legraci, že je to bláznivá pánbíčkářka. Já jsem však jí na tom balkoně celý svůj zážitek řekl. Byli u toho i jiné pracovnice, návštěvy apod. Mám pocit, že tam někdo z nich zavolal psychiatra. Ten se mnou rozmlouval, něco si psal, já mu vše vylíčil, ale měl jsem pocit, že si o mně myslí, že jsem cvok. Položil mně asi jen tři otázky, nic neřekl.

Sestra Johana mi věnovala, dle mého mínění, více péče než ostatním. Řekla mi: „Ivánku, můžete být šťastný, to se každému nepoštěstí setkat se s andělem. Bůh stojí při vás.“

Já odpovídám, že jsem nevěřící, že to nedokážu vysvětlit. Jelikož se blížil můj odjezd do rehabilitační kliniky nedaleko Prahy, kde jsem pak pobyl 14 měsíců, tak mi sestra Johanka dala na papírku telefon na jednoho nejmenovaného církevního hodnostáře, praktikujícího faráře, abych se mu ozval a promluvil s ním.

S ním jsem se skutečně spojil, ale až po svém propuštění z rehabilitace. V rehabilitačním ústavu byli spokojeni, jak dobře se můj mozek po té kontuzi a po stavu bezvědomí rychle zotavuje. Avšak každodenní rehabilitace byly pro mě vysloveným očistcem, při kterých jsem si sáhl až na dno. Nevěřil jsem, že budu zase „normálně“ chodit.

Pak jsem sám, z vlastní inciativy navštívil psychiatrickou pomoc, protože jsem se obával, zdali po tom úrazu netrpím nějakou duševní poruchou či nemocí. Doktorovi jsem vše vylíčil, co se stalo. On mi sdělil, že mozek je složitý organismus, a že dle jeho závěru netrpím žádnou duševní poruchou ani nemocí. Ptal se mě, zda se mně tento zážitek neobjevuje v mých snech. Já mu sdělil, že zážitek, který jsem mu vyprávěl, se nikdy v mých snech neobjevil.

Byl jsem rád, že netrpím z psychiatrického pohledu ničím závažným.

«

Po nějaké době jsem zavolal zmíněnému faráři, protože jsem stále hledal odpověď na to, co se mi to přihodilo. Objednal jsem se u něj. Proběhla velmi krátká rozmluva v římskokatolickém kostele na Starém městě v Praze. Celý příběh jsem mu vyprávěl. Zdůraznil jsem, že jsem zapřísáhlý ateista, ale že hledám nějakou odpověď, rozuzlení toho, co se mi přihodilo. On pravil: „Je velmi málo lidí, kteří s podobnými zážitky přijdou, ale všem odpovídám: setkali jste se s Bohem, buďte za to šťastni.“

Zhruba po 10 minutách jsem odešel, protože mně došlo, že se zmíněný farář mýlí. To, co jsem viděl, žádný Bůh nebyl. Při odchodu se mě snažil zdržet, přesvědčovat mě, a vnucoval mi své vysvětlení. Já mu řekl něco v tomto smyslu: „Nezlobte se, pane, ale já své vysvětlení již nalezl. Jsou věci, které nás lidi přesahují. Na to mi víra v nějakého Boha nestačí. To, co jsem viděl, nebyl žádný Bůh.“

Od té doby se ve mně něco výrazně změnilo. Pociťuji obrovský vděk, že žiji. Pokora pro mě není prázdné slovo. Zvýraznilo se mi vnímání vjemů, zostřily se mi smysly. Vím, že kdybych se s tou bytostí ještě setkal, netrpěl bych žádnými pocity strachu. Navždy mně to změnilo život. Pochopil jsem, že ještě nebyl můj čas.

«

Výzva redakce Exopolitika.cz: pokud někdo z vás, čtenářů, má podobný příběh či se setkal se zážitkem blízké smrti, může nám jej klidně sepsat, jeho zkušenosti rádi případně otiskneme, aby se zvýšilo veřejné povědomí o tom, že je třeba hovořit otevřeně i o těchto případech.