Jaroslav Švarc a mimozemšťané
JAROSLAV ŠVARC A MIMOZEMŠŤANÉ
Slovo redakce Exopolitika.cz:
Vážení čtenáři,
přinášíme vám výpověď pana Jaroslava Švarce, pocházejícího z oblasti Kostelce nad Orlicí, který má zajímavé zážitky. Když jsme tento článek na Exopolitika.cz poprvé publikovali v roce 2010, ještě nebyla doba zralá a čtenáři se celé věci vysmívali, nyní (2016) už jsme doufáme dále a můžeme lépe docenit význam následujícího rozhovoru s kontaktérem/kontaktovaným Jaroslavem Švarcem. Otázka na čtenáře zní, kdo má chuť se vydat do muzea v Hradci Králové a zjistí, kde se nachází možný fyzický důkaz o existenci mimozemských civilizací – ony 2 hnědobronzové kuličky? Není úplně jasné, zda tam někde ještě jsou, anebo zmizely, kdo je analyzoval a tak dále…
«
Rozhovor České exopolitiky s Jaroslavem Švarcem
EX: Máte nějaký zážitek s UFO?
JŠ: Můj zážitek přišel, byl to červenec 1974 o prázdninách, to jsem skončil sedmou třídu a druhý den jsme měli jet na Senec do Bratislavy – to jsem jel s rodiči a ještě s tetou. Tu noc jsem šel spát zhruba v půl desáté večer a ráno jsme měli brzo vstávat o půl čtvrté nebo ve čtyři. V noci jsem se náhle probudil a v ložnici bylo otevřené okno, byla krásná letní noc – teplá, svítily hvězdy. Já jsem ty hvězdy pozoroval tím otevřeným oknem ze své postele a teď se přihodilo něco zvláštního:
Koukám na budík a vidím fosforové ručičky, že svítí. A najednou jak koukám dál oknem – od Rychnova nad Kněžnou vylétl od horizontu jakoby zdola takový kulový žlutý bod a letěl jako k nebi. A když vylétl asi pod úhlem 60 stupňů k nebi a hodně vysoko, tak se najednou zastavil na tom nebi a vypadalo to jako svítící hvězda. Já začal přemýšlet, co to je. Přece, kdyby někdo vystřelil nějakou raketu, tak ta raketa letí a zhasne, spadne, anebo když by to byla družice nebo letadlo, tak to musí letět pořád, to nemůže letět a najednou se zastavit a být ve vzduchu stále na jednom místě a svítit. Co to může být? Pak to najednou zhaslo a najednou vidím, že se po obloze k našemu domu přibližuje záhadné těleso – vypadalo to jako polodisk a potichu se to přibližovalo k našemu domu, letělo to po nebi. A v ten moment ten kulový bod zhasnul, byla tma a těleso prolétlo nad naším domem. Dál už jsem je pak neviděl.
Když to zmizelo, tak se kulový bod opět rozsvítil, a to na stejném místě. Chvíli svítil, asi tak tři čtyři minuty. Já na to koukal úplně v úžasu. Potom to opět zhaslo a zase se přibližoval ten objekt. To se opakovalo celkem třikrát. Ten jev trval asi čtvrt hodiny. Když už to bylo potřetí, kulový bod zhasnul a už dál nesvítil. Já jsem byl v šoku a pak koukám na ty hodiny a bylo půl jedné ráno. Potom jsem tedy usnul.
Zážitek jsem si hluboce zapamatoval, protože na mě zapůsobil. Ráno, když jsem vstával, jak jsme jeli na Senec autobusem, tak jsem to začal vyprávět, co se mně přihodilo, co jsem viděl. Moje teta se začala smát a povídá:
„Teda Járo, ty máš bujnou fantazii – to byla fantazie, to se ti zdálo.“
Totéž moje mamka, nikdo tomu nevěřil. A já povídám:
„Ne, ne, ne, to nebyl sen, ani jsem nespal, to bylo opravdu, já tohle viděl.“
Nikdo tomu nevěřil.
EX: Teď by mě zajímalo, jak to bylo s tím elektrickým proudem? To je hodně potom?
JŠ: To už je hodně potom. Paní Jitka Lenková o tom píše ve své knize „Mimozemšťané v Čechách“. To se mi přihodilo v pondělí 7. září 1981. To jsem ještě pracoval v Pardubicích na Kypech a v Rybitví v chemických závodech.
Byl jsem doma, měl jsem jít na noční směnu. Pak ráno jsem se probudil a ještě nebylo ani osm hodin. Když bylo osm hodin – bylo otevřené okno do ložnice – venku bylo bezvětří a ticho a zvláštní modré nebe a já úplně cítil, jako kdyby se v tu chvíli mělo něco stát, něco velkého, něco mimořádného, co něco změní. Na otcově stole kousek ode mě byl budík a bylo na něm už osm hodin. Teď najednou se na nebi na východě objevily tři kulové oranžové body. Ještě jsem si říkal, co to je? A pak za chvíli se to stalo. Jak jsem spal, měl jsem blízko elektrickou zásuvku a z té zásuvky vyšlehly takové oranžové paprsky, úplně jsem pocítil jako bych byl zasažen – něčím, nějakými elektrickými transformacemi – nějak přes ty kulové body. V ten moment, to byl takový zásah, který úplně předělal celou moji povahu, chování, všechno. Úplně jsem cítil tlak, potom bolest, také zvláštní zápach jako zápach čpavku – vylétl jsem, koukám na budík a bylo přesně osm hodin a pět minut. Běhal jsem po kuchyni – jako po zásahu nějakou elektřinou.
EX: A viděl jste oranžové světlo ze zásuvky?
JŠ: Ano.
EX: A proč si myslíte, že v tom mají prsty mimozemšťané – kvůli těm bodům na nebi?
JŠ: Také – a byl to zásah, mě pak hrozně bolelo u srdce a hlava, jako kdyby mě zasáhli srdce i mozek, respektive jeho polovinu. Vytrpěl jsem hrozná muka, která trvala dlouho. Pocit, jako kdybych byl v jiné dimenzi. Přežil jsem to, ale zůstal jsem v hrozném stavu – prostě jako po zásahu.
EX: Zažil jste v tom roce ještě něco?
JŠ: V roce 1981 se opravoval kostel sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou, v létě byly v červnu jen tři stupně. Proběhl atentát na Jana Pavla II. a Ronalda Reagana. 3 dny před atentátem na Ronalda Reagana se stalo něco neuvěřitelného.
Byl jsem právě na Kypech v Pardubicích na noční směně a čistil jsem sýta u mlýnů a kolem půl jedné v noci – mi nějaká síla řekla, ať rychle vyběhnu ven na balkon. Tak já vyšel ven a svítily hvězdy – spatřil jsem vedle sebe seřazené tři hvězdy. Soustředil jsem se na ty hvězdy a tu náhle jsem uslyšel šepot – přesně řeknu, jak to znělo:
„Stane se něco zemi daleké americké, do tří dnů bude spáchán atentát na Ronalda Reagana. Tímto zásahem bude svět vrácen o dvacet let nazpátek. Píše-li se rok 1981, bude to jako v roce 1961. Co se stane v roce 1988? – bude to jako rok 1968 a v Československu bude převrat.“
Takovýto šepot jsem uslyšel – jako kdyby to bylo z těch hvězd! Hvězdy stály na jednom místě. A přesně za tři dny byl spáchán atentát na Ronalda Reagana. Od té doby se začala měnit politika v celé Evropě.
Ještě předtím v roce 1980 v srpnu jsme dělali fasádu na domě a já spatřil malou černou bytost: malého človíčka vysokého 30 cm. V noci jsem se probudil, kolem domu byly lešenové trubky a já vidím, že po lešenové trubce leze malá bytost trhavými pohyby. Sestoupila na okap a pomalu šla. Malá hlava a černé tělo.
Já zavolal:„Tati vidíš!“. A jak jsem to zašeptal, tak bytost hned zmizela. Ráno jsem si na to vzpomněl a na trubce jsem našel oranžovou kapalinu – něco jako krev. Ale oranžová, páchla jako močůvka.
V březnu, před atentátem na Reagana zase v noci jsem bytost viděl podruhé: to šla po našem dvorku a měla malý dřevěný vozíček a šla do uhlí. V kovárně ležela láhev a já po ní tu láhev hodil – rozsvítilo se jako ve dne. Na uhlí ležela láhev s oranžovou kapalinou a zápachem po čpavku. Nedovedu si to vysvětlit, co to bylo – nějaký démon? Telepaticky bytost nekomunikovala.
V červnu 1981 se ještě stalo toto: byl jsem v Pardubicích u nákupního střediska Prior. Šel jsem z něj a procházel lipovou alejí, bylo pod mrakem, zima – a teď najednou vidím, že proti mně kráčejí dvě ženy. A jsou si podobné jako vejce vejci. Byly vysoké skoro dva metry, měly dlouhé černé vlasy až po pás, držely se za ruce. Měly stříbrné opasky a tam měly jakoby žárovičky – vypadaly jako hadí ženy. Když se ke mně přiblížily, začaly jim blikat žárovičky na opasku. Já byl úplně otřesený. A myslím, že to byly mimozemšťanky.
EX: A proč si myslíte, že to byly mimozemšťanky?
JŠ: Protože pak se začaly dít ty věci. Po tomto.
A víte odkud byly, dívaly se na vás?
Když přišly ke mně blíž, tak se ta jedna na mě podívala. Tak vážně. Já už jsem se za nima neotočil.
Odkud byly, to nevím. Každopádně za 14 dní jsem přišel na pokoj ubytovny a kluci tam měli časopis „100+1“ a tam se psalo o starém Egyptě a byl tam takový nápis: „Když bůh a jeho dvě dlouhovlasé černovlasé společnice byly u jezera po těžké práci.“ Tak jsem si vzpoměl na ty dvě ženy. A ony tam byly vyobrazeny – byly to přesně ty dvě, co já viděl v Pardubicích, úplně stejné.
A potom v prosinci 1981 na ubytovně v pokoji č. 36 jsem cítil, že se děje něco šokujícího. Bylo to k ránu. Najednou vidím – kluci z ubytovny byli pryč, zamčené dveře – že nějaká bytost prolézá skrz ty dveře. Prošla skrze zeď. Byla to jedna z těch žen s dlouhými černými vlasy! Vážně se na mě dívala. Přistoupila rychle k mému loži a měla stříbrný pohár a dávala mi ho k ústům. Já se bránil … bylo to jako kdyby mě chtěla zlikvidovat, že jsem je spatřil. A to vše bylo za plného vědomí. Asi v tom poháru byl nějaký jed. Pohár byl z bílého svítícího kovu a byl hrozně lehounký. Ona měla vražedný pohled. Já se bránil a najednou se objevila bílá mužská bytost s plnovousem. Muž řekl něco té ženě, odstrčil ji a oba dva se v pokoji rozplynuli. Já byl úplně v šoku. Ta žena nechtěla, abych věděl, že existují. Muž vypadal jako nějaký bůh s plnovousem.
EX: A co bylo dál?
JŠ: V březnu 1982 opět na pokoji 36 se mi zjevil muž, který měl fialovou tvář a fialový plášť. Měl ještě klobouk a modré oči. Ukázal mi budoucnost lidstva. Slyšel jsem hlas: „Tak co Jarouši, půjdeme spolu na pouť, co říkáš?“ To mi řekl. A já na to: „Tak jo“. A najednou jsem se octl na obrovském náměstí, krásné domy s barevnou fasádou. Byla tam pouť a lidé ve středověkém oblečení. Šlechtici drželi tranzistorová rádia a kytice růží. Někdo zatroubil a šlechtici se seběhli. Byly tam koleje. Šlechtici přiběhli a stáli a pak něco opět zatroubilo a na náměstí dorazila parní lokomotiva. Z komína nevycházel kouř, ale jiskřičky, jakoby parní lokomotivy někdo poháněl na elektřinu. Šlechtici jásali a přiřítila se další lokomotiva a ještě třetí. Budoucnost Evropy bude lepší svět.
16. srpna 1982 koukám večer na televizi a v programu byl písničkový mezinárodní koktejl, přímý přenos z Berlína z NDR. Přepl jsem tam. Když pořad skončil – najednou zhasla televize, zazrnila a objevily se tři obrázky po sobě. Ve 21.05 hodin večer. Každý obraz byl na obrazovce asi 20 vteřin – zřejmě na zapamatování. Byl tam trojúhelník s okem, záře, duha, šíp, hlava, otazník a další symboly. Číslice 40-41. Pak to zmizelo a pokračoval program. Jako kdyby mimozemšťané vysílali do televize a já to zachytil.
EX: Bylo před tím nějaké upozornění?
JŠ: Ne, nic. Já byl v šoku, že jsem se nemohl ani pohnout. Hned jsem věděl, že se děje něco mimořádného. Trvalo mi půl roku, než jsem se z toho vzpamatoval.
Později, 23. srpna kolem 17:00 hod roku 1982 jsem byl u dědy v Tutlekách. Měl radost, že mě vidí a chtěl mi uvařit čaj. Jenže mě něco řeklo:„nech toho a jeď domů“. Děda byl překvapen, že jedu zase domů. Jel jsem tedy, bylo horko a přijdu do kuchyně, kde jsem měl tranzistor. Zapnul jsem tento tranzistor DOLI z roku 68, původní písnička se za chvíli ztratila a ozval se podivný silný signál, který trval 20 vteřin. A zase se vrátila písnička.
Dále 27. srpna 1982 kolem 17. hodiny jsem našel zvláštní kuličky. Byl jsem v Rokytnici, měl jsem zkrácenou vojnu.
EX: Proč jste měl zkrácenou vojnu?
JŠ: Jednou jsem se léčil s psychikou, byl jsem v Hradci Králové ve fakultní nemocnici a měl mě na starosti doktor Steiner.
Toho 27. srpna 1982 jsem přijel domů a šel jsem na procházku. Sestra chtěla jít jedním směrem, mě ale něco nabádalo jít jinam. Šli jsme k rybníku a přišli jsme k mostu a tam mi něco řeklo, ať se zastavím a přejdu silnici a jdu k rybníku z druhé strany. Po 20 metrech vidím jednu kuličku. Tak jsem ji sebral: bronzovo-hnědá a těžká. A pak mě něco vedlo, ať jdu dál a tam jsem našel druhou kuličku, také hnědobronzová, ta druhá byla menší. Měřily 23 a 21 mm. Jak když mě na ně někdo navedl.
EX: A co bylo potom?
JŠ: 27. září 1982 jsem byl v nemocnici kvůli šoku týden na léčení, nebral jsem žádné léky ze začátku. Potom jsem jel do Hradce Králové dát ony kuličky na rozbor. Dal jsem je do muzea a oni to měli dát na rozbor. Tam jsem to předal doktorovi se zájmem o středověk Miroslavu Siegelovi. Nikdo se nejdříve neozýval, za měsíc mi pak řekli, že zjistili, že jsou kuličky ze záhadné hmoty. Prý byly kuličky z prachových částí hmoty, která není na Zemi a při rentgenu byly vidět obrazy holohlavých hlav nějakých bytostí a písmo podobné jako středověký těsnopis, které nerozluštili. Pak se na mě ten doktor podíval, zčervenal a povídá:
„Že Vy si myslíte, že jsou ty kuličky mimozemského původu. Tak na to rychle zapomeňte, ty jsou pozemské.“
Mě to překvapilo. Říkali, že si je tam ponechají a že to dají do vitríny.
V dubnu 1983 sem tam přijel a už je nechtěli vydat z inventáře ani vystavit. A najednou řekl, že jsou to prakové kuličky ze středověku. Tomu jsem nevěřil a už jsem ty kuličky nikdy neviděl.
Podvedli mě.
V prosinci 1983 se mi začalo kouřit z tranzistoru DOMINO a potom přilétlo na oblohu záhadné stříbrné těleso, které způsobilo v celém Československu paniku a totéž v Rakousku. Těleso přilétlo i nad náš dům. Z tělesa vyšly modré paprsky, které vytvořily modrý obraz a byla to krychle jako z modrých skel – nahoře bylo jablko a hruška a nápis ADAM 84. Je pravda, že v roce 1982 byla obrovská úroda jablek, v roce 1983 pak obrovská úroda hrušek.
Za tři dny po nálezu kuliček jsem začal psát své deníky.
EX: A jak to bylo s bytostmi, které jste viděl v Hradci?
JŠ: Až v červnu 1987 jsem přijel do Hradce ještě s jednou kamarádkou. Tam je stará nemocnice s kovanou branou. Čekali jsme venku. Kamarádka se šla projít. Naproti byl park. Najednou zaburácela nebesa a v parku se objevila mužská postava a kráčela ke mně. Podruhé zaburácela nebesa a objevil se stejný podobný holohlavý muž – oba v modrých pláštích. Dívali se na mě a vydávali skřeky a z očí jim šlo světlo. Já byl v šoku, zaražený. Když muži zmizeli, objevila se kamarádka nazpět. Myslím, že ji telepaticky odloudili, abych neměl svědka. Myslím, že jsou to ti s holohlavýma hlavama z rentgenu těch kuliček.
EX: Jak víte, že při rentgenu kuliček tam byly ty hlavy?
JŠ: Řekl mi to ten doktor Miroslav Siegel z muzea.
V roce 1988 chtěla o mém případu psát redakce Mladého světa. Přijeli k nám, sepsali to a článek vydali. Chtěli však vidět ony kuličky a mluvit s doktorem Siegelem – doktor však při jejich spatření utíkal pryč a zapřel kuličky. Řekl, že to byly šutry z pole.
Zpracovala: Dana Rašínová – červenec 2010
Možnost zakoupit v ČR i SR e-knihu o zážitcích Jaroslava Švarce zde:
http://www.rajknih.cz/index.php?bk=217960
http://ibux.sk/index.php?pg=1&autor=107124&ofs=1