Absolventská práce Vyšší odborné školy sociálně právní v Praze: Lidé trpící bludy a syndromem únosu do UFO

vracel k nám, tak jsem si říkal, jak je to možný, že tam se o tom mluví normálně nebo alespoň v nějakých mezích, ale u nás vůbec. My jsme země tabu. Nevím, jestli je to zrovna tím komunismem. Například třeba v Polsku, když jsem byl ve Varšavě, přesto že je veřejnost silně nábožensky založená, tak k tomu byla velmi otevřená. Když jste začal mluvit na to téma, tak se nesmáli nebo vás nezatracovali – byl tam dialog. To u nás vůbec neexistuje. Závěr je, že si myslím, že v zahraničí jsou otevřenější k tomuto problému.“

12.1.4 Otázka 4.

Jak vnímáte oběť syndromu únosu. Měla by podle Vás být pacientem v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích?

„Tady je asi základní otázka, kterou si musíme hned na začátku položit a to je: má vůbec psychiatrie jako taková něco společného se syndromem únosu do UFO? Podle mě ne – není to její problém. A hlavně s tím nemá žádnou zkušenost. To, že člověk, který zažije něco mimořádně, co se běžně vymyká, se chová podivně, to je zcela přirozené. Protože to co zažijí někteří s tímto syndromem, je něco tak strašného, že se to nedá ani popsat. Proto to může působit dojmem podivína. A vzhledem k tomu, že lidé, kteří toto zažili, zoufale prosí o pomoc a neví kam se obrátit, protože většinou ho rodina odsoudí, přátelé také a totéž na pracovišti, tak skončí právě bohužel v psychiatrickém zařízení nebo u nějakého psychiatra, který neznalý tohoto problému předepíše prášky. Dotyčný je označen za schizofrenika, aniž by se zkoumalo, jak je to doopravdy. Totiž, to není problém psychiatrie zkoumat, jak je to doopravdy, vy se prostě vymykáte běžné normě, kritizuje vás okolí, máte sebedestruktivní chování, tak jste prostě blázen. Něco se děje s vaší psychikou a psychiatr nezkoumá co to je, proč se tak děje. Myslím si, že na psychiatrických odděleních může končit mnoho lidí, kteří mají vážný problém se syndromem únosu, a není jim pomoci. Na psychiatrii končí většinou s psychofarmaky, nebo co se jim dává. Jejich léčba ulpí na mrtvém bodě, protože se nikam nevyvine. Naopak se to může opakovat dál nebo jsou léky utlumeni natolik, že neustále spí a jsou apatičtí a nejsou schopni běžného života – nikoliv syndromem, ale tou léčbou.

Chtěl jsem hlavně zdůraznit, že by se tím psychiatrie neměla zabývat. Existuje málo psychiatrů, kteří jsou natolik otevřeně smýšlející, že jsou schopni ten fenomén uchopit i z jiné strany a pak ho i posuzovat z toho lékařského hlediska. Třeba jako