Absolventská práce Vyšší odborné školy sociálně právní v Praze: Lidé trpící bludy a syndromem únosu do UFO

John Mack, to byl psychiatr, který ve své knize uvádí to, co zjistil, že to co ti lidé říkají, nejsou bludy. Ti terapeuti mají nástroj jak rozkrýt, zda si takový člověk vymýšlí, nebo ne. To právě psychiatrie nedělá, ta to nezkouší. Je jí to prostě jasné hned od začátku – to je ta chyba.“

12.1.5 Otázka 5.

S čím potřebuje oběť syndromu únosu pomoct? A jaká je ideální podpora či pomoc?

„Převážně je to pomoc psychická, protože ti lidé jsou na dně. Zažijí něco, co zcela vybočuje z reality a je to něco tak šíleného, že to dokonce vybočuje i ze sci-fi fantazií. Ti lidé chápou, že se jim děje něco, co je asi pravda, ale nemohou to nikomu říct, protože jim nikdo neuvěří. Čili psychická pomoc je na prvním místě. Představoval bych si terapeuta, který zná problematiku syndromu únosu a studoval ji. A navíc je i psychologem. Pokud takovýto „vzdělaný“ terapeut v těchto otázkách chápe obě ty polohy, pak může účinně pomáhat. Lidé se na nás obracejí jako na poslední instanci. Většinou tají svou identitu, nechtějí vystupovat na veřejnosti, mění si jméno, mají strach nebo se s nimi setkáváme na odlehlých místech a nesmí se to nahrávat – jsou skutečně vyděšení. Ale jsou pak vděční za cokoliv. Za vyslechnutí, za podporu jakéhokoliv typu. Protože tohle je věc, která vás vyřadí z běžného života napořád. Je to něco, jako když dostanete rakovinu – jste vyřazen ze společnosti, a buď se to vyléčí, nebo ne. V tomto je to totéž. Buď najdete pochopení, nebo ho nenajdete a skončíte na psychiatrii, kde je po vás. Nebo to v sobě dusíte a přijdete o práci. Představte si, že tohle postihne právníka, který má vlastní firmu, postavení a najednou má takovýto problém a neví co s tím. Navíc se to velmi často opakuje. Někdy to zažijete jednou, někdy to zažíváte neustále. Co potom? Kde pak hledat pomoc? Když víte, že psychiatrie vám stejně nepomůže, tak na koho se obrátit. Tady vidím tu pomoc v tom, že si musíte vypěstovat „citlivý“ přístup k tomu svědkovi – my říkáme svědkovi. Vyslechnout si jeho příběh. Klást normální otázky. Nedat na sobě znát nějaké pochyby nebo posměšky. Brát ten jeho příběh zcela vážně. Rozebírat jej nebo zorganizovat setkání s jinými lidmi, kteří mají podobný zážitek – to velmi pomáhá. Když se sejdou dvě nebo tři osoby, mají stejný problém a mohou si o tom povídat a hlavně zjistit, že v tom nejsou samy, že to mají i jiní – to je nesmírná pomoc, ty lidi propojit.

My jsme se od začátku snažili, podle vzoru v zahraničí, sestavit nějakou podpůrnou skupinu lidí, která by se zabývala přímo těmito problémy, tedy syndromem únosu do UFO. Za účasti zkušeného