Papež Jan XXIII zažil 1961 setkání s mimozemšťanem
Angelo Roncalli, „dobrý papež“, se v roce 1961 ještě před svou smrtí setkal s mimozemšťanem. Setkání se odehrálo v zahradách italského městečka Castel Gandolfo. Všeho toho byl svědkem Loris Francesco Capovilla, osobní tajemník papeže Jana XXIII. Takovéto zprávy se objevily v britských novinách a byly později v roce 1985 převzaty deníkem Sun. Avšak nikdo tomu tenkrát nevěnoval pozornost.
Dnes je ono setkání znovu v centru pozornosti, a to díky videu, které se objevilo na YouTube. Šíří se po celém světě, a to činí celý příběh o jeho “kontaktu“ velmi zvláštním.
Procházeli se. K jezeru je to kousek – jedná se o tiché místo v jednom z nejkrásnějších měst v Itálii. Procházeli se. Jak to dělali tisíckrát za těch krásných letních odpolední. Bok po boku. Jako dva přátelé. Jako obyčejní lidé, kteří se chtějí trochu od všeho odpojit. Z každodenní rutiny. Bylo to v červenci. Jedno odpoledne v červenci 1961, když se to stalo. „Měli jsme nad hlavami světla. Byla to barevná světla. Modrá. Oranžová. Žlutá. Po několik minut a pak ….“ A pak se to stalo. Nepředvídatelné. Nemožné. Záležitost, o níž je rovněž nesnadné hovořit. Takže jedním dechem. Světla pocházejí z kosmických lodí. Tyto kosmické lodě jsou disky na modré odpolední obloze v Castel Gandolfo. Pohybují se potichu. Existují. Po několik minut obě postavy neomylně kráčejí vedle sebe. Jako obyčejní lidé. Pak dojde ke kontaktu. Jedna z kosmických lodí se oddělí od skupiny. Přistane. Zastaví se “na jižní straně zahrady“. Zadní dveře se otevřou a kokpit je trochu mimo. “Absolutně lidsky vypadající muž.“ Pouze tak. Avšak … má kolem sebe světlo. Světlo, které jej obklopuje. Padli na kolena. Oba dva. Pak vstali a šli bez váhání k tomuto Muži. Směrem k “absolutnímu člověku“, jenž je obklopen jemným a delikátním světlem. Pronikavým. Mluvili spolu “asi dvacet minut“. Ale dané hlasy nebyly slyšet. „Já jsem nic neslyšel.“ Ovšem přesto hovořili. Gestikulovali. Dvacet minut. 1200 nekonečných vteřin. Pak se muž otočil a vrátil se na místo, kde přistál. Podíval se na mě. A plakal.
V této souvislosti lze připomenout Otevřený dopis biskupům doktora Luigiho Villy. Otec Luigi Villa jasně naznačuje, že kardinál Roncalli byl iniciován jako svobodný zednář. Kdyby byly o tomto důkazy podány včas, Roncalli by nebyl býval zvolen papežem nebo by byl býval povinen i odstoupit. Každý ví, že během konkláve je mezi kardinály přítomen Duch svatý. Jak by mohli zvolit svobodného zednáře papežem?
Celý dokument obsahuje vážná obvinění. Nedokáži si tedy představit, proč alespoň jedno z nich nebylo použito Janem Pavlem II, aby zatarasil cestu Janu XXIII k jeho blahořečení.
Papež Jan XXIII se odlišoval od ostatních tím, že při svém inauguračním projevu na Druhém vatikánském koncilu, který pronesl 11. října 1962, vyjádřil otevřenost vůči svobodným zednářům, protestantům, Židům a komunistům.
Jan XXIII ještě v květnu 1961 stále mluvil o “zásadním nesouhlasu mezi komunismem a křesťanstvím“, nicméně, krátce poté se radikálně změnil. Ve skutečnosti v roce 1962 kardinál Tisserant pod jeho příkazem podepsal smlouvu s Metropolitem Nycodimem, „mluvčím Kremlu“, s cílem možnosti pozvat některé ortodoxní „pozorovatele“ do Rady. Moskva by ovšem toto pozvání přijala pod tou podmínkou, že by se o komunismu nesmělo v Radě promluvit ani jediné slovo. To vysvětluje, proč petice, kterou podepsalo 450 koncilních otců, vyžadujících odsouzení komunismu, záhadně zmizela. A tak Jan XXIII podrobil církev vetu Moskvy…