Pilot, který létal pro kandidáta Obamu hovoří o svém pozorování UFO
Pilot, který létal pro kandidáta Obamu hovoří o svém pozorování UFO
Pilot, který přispívá články do New York Daily News nedávno napsal článek o UFO a dopravních pilotech, a zahrnul do něj své vlastní neuvěřitelné pozorování UFO. Název článku je „Věří piloti v UFO? Mnoho z nich věří a zde je můj příběh o blízkém setkání“, a to napsal Andrew Danziger. Podle New York Daily News Danziger je pilot-veterán s 28 lety zkušeností. Za posledních 14 let sloužil jako kapitán na mezinárodních letech. Také byl instruktorem a byl dokonce jedním z pilotů prezidenta Obamy během jeho kampaně v roce 2008.
Danziger říká, že se s ním mnoho pilotů podělilo o příběhy o UFO a tvrdí, že „prakticky všichni piloti věří v UFO.“ Co se ale týče mimozemských únosů a malých zelených mužíčků tak říká, že jsou skeptičtí – ale, jak Danziger tvrdí, „s miliardami hvězd a biliony planet tam venku tak věřit musíte a téměř všichni z nás věří.“
Jeho vlastní pozorování se odehrálo v roce 1989 a v následujícím článku podává veškeré detaily. Místo toho, abych se snažil jeho příběh shrnout, myslel jsem si, že by bylo nejlepší, kdybych se o něj podělil přímo jeho slovy. A jestli si vážíte toho, že se Danziger o svůj příběh podělil – jako já – podívejte se na jeho článek v New York Daily News a řekněte mu, že si jeho článku ceníte.
Zde je o jeho setkání s UFO:
Lidé pilotům rádi pokládají otázky. Ale mojí oblíbenou a rozhodně tou nejzajímavější je: „Už jste někdy viděli UFO během letu?“ Odpověď je ano. A tady je, jak se to stalo.
Bylo to 10. dubna 1989 a na začátku mé kariéry. Byl jsem stále ještě prvním důstojníkem v jedné regionální letecké společnosti. Bylo kolem osmi hodin večer a my jsme zrovna vzlétli z mezinárodního letiště v Kansas City a mířili jsme k Waterloo, Iowa.
Byl krásný večer, měsíc v úplňku, s jasnou oblohou a ráznou teplotou brzkého jara. Předpověď počasí pro Waterloo byla hezké počasí s jasnou oblohou a neomezeným výhledem.
Po krátkém nasměrování a vzletu Řízení letového provozu (ATC) nás uvolnilo k naší letecké výšce 4500 metrů. Navázali jsme na severovýchodní směr a směřovali jsme přímo k Waterloo, asi 300 kilometrů před námi. Kolem nás byly jen nepatrné jemné mráčky, osvětleny světlem úplňku, který zářil skrz boční okno kapitána na naší levé straně. Navzdory přítomnosti těchto zřetelně viditelných obláčků kolem nás my jsme skrz žádné z nich neletěli. Mezi nimi také byl bílý disk, matně ale jasně přes obláčky viditelný, jenon kousek od nás napravo.
Letěli jsme dál a já jsem se kapitánu Brucovi o tomto matně viditelném disku zmínil.
Řekl mi, že sledoval tutéž věc už od té doby, kdy jsme se stabilizovali. Disk vypadal podobně jako Měsíc, byl slabě viditelný přes řídkou mlhu – s tou výjimkou, že oba dva, Měsíc i disk byly vidět ve stejnou dobu na opačných stranách našeho kokpitu. Hledali jsme dole světlomety – víte ten druh, který se někdy používá pro vzdušné světelné displeje nebo reklamy prodejců vozů, ale ze země jsme neviděli přicházet žádný paprsek světla a ani z letiště jsme neviděli přicházet žádný světlomet. Kapitán i já jsme kumulativně strávili mnoho let létáním a byli jsme zvyklí vidět – jak ve dne tak i v noci – všechny možné druhy letounů, vzducholodí, horkovzdušných balónů, satelitů a ptáků. Ale ani jeden z nás nevěděl, co by ten disk mohl být. Strávili jsme 20-30 minut v naší cestovní letecké výšce a přitom jsme zírali na tento bílý disk, nejasně viditelný skrze některé obláčky, přes které – jak se zdálo – jsme nějakým způsobem vlastně nikdy neproletěli. Ve vzdálenosti asi 65 km od Waterloo ATC potvrdilo dobré počasí, nadále jasnou oblohu a neomezený výhled až do našeho cíle, jak jsme začali sestupovat. Na krátkou dobu jsme měli plné ruce práce s našimi letovými povinnostmi, možná na minutu, a oba dva jsme se dívali mimo disk, ale když jsem se na něj znovu podíval, tak jsem viděl něco, co se mi vrylo do paměti.
Zařval jsem na Bruce: „Panenko skákavá!“ On se okamžitě odvrátil od toho, co zrovna dělal. Nad oblaky, kde předtím byl onen bílý disk, nyní byla obrovská červená sféra. Byla mohutná a zářivá a prostě tam visela nad mraky. Sice nebyla dostatečně intenzivní nato, aby nás osvětlovala svým červeným světlem, ale byla přesto velice jasná. Seděli jsme tam v tichu z ohromení. My jsme do ní samozřejmě nechtěli vrazit, ale rychle jsme zjistili, že letěla paralelně s naším kurzem. Takže jsme na kolizním kurzu nebyli a také jsme se k ní ani nepřibližovali. Jak jsme v sestupu pokračovali, tak se pro nás čas úplně rozmazal a tato obrovská červená sféra stále udržovala svůj kurz. Pomalu jsme ztráceli výšku a kolem 4000 metrů tato jasně zářící sféra rovněž začala pozvolna sestupovat. A jak sestupovala, tak začala pomalu mizet za jemnými obláčky. Asi během 30 vteřin jako zapadající slunce, ale zdaleka ne tak jasná, sféra za nimi zmizela. Ale v tom okamžiku, když úplně zmizela, zevnitř mraků začaly blikat stovky světel.
Jak jsem se na to nevěřícně díval, ta blikající světla se stala mnohem jasnějšími než předtím, a viděl jsem, že ta část mraku, za nímž tato červeně zářící sféra sestoupila, se od sebe začala roztahovat jako kus „Silly Putty“ (plastelíny) – obě půlky mraku se od sebe začaly odtahovat a střed se stával tenčím a tenčím. To pokračovalo do té doby, až se obě půlky staly tak tenké, že se od sebe nakonec odtrhly a – lup! Všechno bylo najednou pryč – ten matně osvětlený disk, ta blikající světla, ty nepatrné jemné mráčky, které jsme tu měli posledních 40 minut – všechno bylo naráz pryč. Na obloze nezůstal ani jediný obláček. Pouze na ní zůstal na naší levé straně jenom úplněk. Bruce a já jsme se na sebe jenom podívali. „Pane bože, co to do pr**le bylo?“ – to bylo vše, co jsme se zebe mohli vydat. Můj kolega jen zíral ven přes čelní sklo, zhypnotizován. Diskutovali jsme o tom, zdali bychom měli nahlásit, čeho jsme zrovna byli svědky. Po několika minutách jsem zvedl rádiový mikrofon a zeptal jsem se kontrolní věže v Kansas City, jestli náhodou neměli něco na radaru. „Ne, nic, pouze vás,“ zněla odpověď. „Ne, ne právě teď, ale před několika minutami na našem severovýchodním kurzu,“ odpověděl jsem. „Ne,“ opakoval. „Je pomalá noc. Mám na starosti celý sektor mezi Kansas City a Waterloo a vy jste byli těmi jedinými, kdož v něm za poslední hodinu byl.“ Bruce a já jsme se zase na sebe jenom podívali, naprosto ohromeni. „Takže za posledních řekněme 40 minut nebo tak jste neměli vůbec žádný provoz severovýchodně od nás?“ zeptal jsem se. „Ne, pane, určitě ne severovýchodně od vás či kdekoliv jinde. Vy jste všechno, co tam je,“ ujistil nás.
Minutu nebo tak později z rádia přišlo: „Air Midwest, chcete nahlásit UFO?“ Na pár vteřin jsme se na sebe dívali a Bruce pokýval hlavou. „Ano, pane, to chceme udělat,“ nakonec jsem odpověděl. „OK, zapište si toto následující číslo a zavolejte je, až se dostanete na zem.“
Po přistání jsme to číslo zavolali. „Národní nahlašující středisko UFO,“ (National UFO Reporting Center) řekl hlas z druhého konce. V té době jsem ani nevěděl, že takové místo vůbec existuje, ale brali sběrné telefonáty od pilotů a dispečerů na řízení letového provozu. Bruce té osobě na druhém konci linky řekl, že chceme nahlásit UFO. Mluvili s námi odděleně – nejprve kapitán a pak já. Když jsem svůj rozhovor s mužem na druhém konci linky dokončil, tak řekl, že o něm nikdy znovu neuslyšíme, a že nikdy nedostaneme žádné další informace, a že to byl náš první a poslední styk, co se týče pozorování UFO. Zeptal jsem se: „Můžu se tedy zeptat jen jednu otázku – myslíte si, že jsme blázni, a nahlásil někdo jiný něco podobného?“
„Ale kdepak, blázni vůbec nejste,“ odpověděl. „Tatáž věc byla piloty náhlášena nesčetněkrát.“ Přesto, že jsme neměli tušení, co jsme viděli, byli jsme si jisti jednou věcí – nebylo to odsud.
Naše letecká společnost neměla žádnou oficiální politiku pro záležitost UFO (a ani ty ostatní, pro které jsem kdy pracoval), ale v té době jsme byli oba mladí s dlouhými a slibnými kariérami před sebou. Ze zvěstí jsme ale věděli, že by piloti neměli o UFO mluvit a tak jsme dostali služebního zástupce stanice pod přísahu, aby o tom nikdy nemluvil, a on nám slíbil, že o našem zážitku s našimi spolupracovníky mluvit nebude.
To bylo před více než 25 lety. Dnes jsem starší, moudřejší a na konci své kariéry. Ve svých posledních letech létání se téma UFO občas objevilo v kokpitu. Když o něm kdy někdo mluvil, tak se obvykle jednalo o mladšího novějšího prvního důstojníka, jenž něco řekl s velkou nervozitou. O své příběhy stran UFO se se mnou také podělilo více než jenom několik málo pilotů. A nebudu přehánět, když řeknu, že prakticky všichni piloti věří v UFO. Ale malí zelení mužíci, „blízká setkání“, mimozemské únosy – sice v to nevěří tak moc, ale s miliardami hvězd a biliony planet tam venku věřit musíte a téměř všichni z nás věří.
Přečtěte si tento příběh v New York Daily News zde: http://www.nydailynews.com/news/world/guest-column-pilots-ufos-article-1.2177099
Alejandro Rojas – 9. dubna 2015
http://www.openminds.tv/pilot-who-flew-candidate-obama-talks-about-his-ufo-sighting/32978
Překlad pro Českou exopolitiku: Irena Nemec
Napiště svůj komentář
Žadný komentář
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
K výše uvedenému článku můžete napsat komentář. (Tato funkce je aktivní pouze pro registrované návštěvníky portálu.)
Napiště svůj komentář