Planeta zvaná „Nibiru“ (druhý díl)

Planeta zvaná „Nibiru“ (druhý díl)

(výňatek z knihy „There Were Giants Upon the Earth“ – „Když obři obývali Zemi“ Zecharia Sitchin, 2010)

Na Tabulce II Enuma elish pokračuje a sleduje stopy dvou protilehlých planet, které se řítí k vzájemné srážce.

Text se obrací k nebeským bohům jako k živoucím entitám a vypráví, jak zatímco Tiamat utvářela své satelity, které se zběsile točily, v nejvzdálenějších oblastech sluneční soustavy se Ea/Enki obrátil na svého „děda“ Anshara, aby mu pomohl zorganizovat planety tak, aby zvolily „Marduka“ za svého vůdce v bitvě proti Tiamat a jejímu šiku: „Nechme jej, neboť je mocný, aby se stal naším mstitelem. Nechme, ať se Marduk, prohnaný v boji, stane hrdinou!“

Rozhodující okamžik nastává, když se „Marduk“ přiblíží k obrovskému Ansharu, protože ten (t.j. Saturn) má „rty“, majestátní prstence, které sahaly daleko za jeho tvář. Při tomto setkání se Marduk přiblíží a „políbí Anshara na rty“ (t.j. Saturnovy prstence). Uznání a „přijetí“ ze strany dynastického praděda povzbudí Marduka k tomu, aby vyjádřil své přání: „Pakliže mám opravdu, jako váš mstitel, porazit Tiamat… svolejte shromáždění, aby ohlásilo můj svrchovaný osud!“ Nebeský „osud“, největší oběžnou dráhu ze všech planet: toto je Mardukův požadavek.

A právě zde (mezitím jsme už u Tabulky III), podle sumerské kosmogonie, budoucí Pluto získává status planety a vlastní oběžnou dráhu. Jeden z měsíců Anshara/Saturna jménem Gaga je Mardukovou bezprostřední silou odtržen a poslán jako posel k Lahmu a Lahamu, jak se zdá proto, aby získal jejich souhlas s Mardukovým vedením. Při svém návratu se po celou dobu Gaga točí pozpátku směrem k nejvzdálenějšímu Ea/Neptunovi, kde se pak stane planetou, které dnes říkáme Pluto, s jeho oběžnou dráhou podivného naklonění, které ho někdy vyvede ven a jindy zas dovnitř dráhy Neptuna. (Sumerové si byli této neobvyklé oběžné dráhy vědomi a proto tuto planetu znázorňovali jako božstvo dvou tváří, které vidělo svého pána Ea/Enki/Neptuna jednou tak a jindy zas onak, obr. 48).

Ke všem planetám nepřátelským vůči Tiamat, které byly nakloněny Mardukově požadavku svrchovanosti (Tabulka IV), přidal obr Kishar/Jupiter do Mardukova arsenálu další zbraně: mimo čtyři satelity (se jmény „Jižní Vítr, Severní Vítr, Východní Vítr, Západní Vítr“), které získal od Anu/Urana, dostal ještě další tři děsivé („Vítr Zla, Větrnou Smršť, Vítr nemající Rovna“), čímž zformoval hrozivý oddíl „sedmi dohromady“.

S těmito posilami se Marduk „pln žhnoucího plamene“, schopen metat blesky a šípy, obdarován magnetickým polem k „polapení Tiamat do sítě“, „postavil tváří v tvář vzteklé Tiamat“. Ta se mezitím točí směrem k Nibiru/Mardukovi: nebeská bitva, srážka, je nevyhnutelná.

Tiamat a Marduk, nejmoudřejší z bohů,

se blížili jeden k druhému.

Připravovali se na souboj,

schylovalo se k bitvě.

On rozmístil čtyři větry tak,

aby ona nemohla uprchnout:

Jižní Vítr, Severní Vítr,

Východní Vítr, Západní Vítr.

Pevně si k boku přitiskl síť,

dar to od svého děda Anu.

Vytvořil Vítr Zla, Větrnou Smršť

a Uragán, aby rozmetal vnitřnosti Tiamat.

Všech sedm povstalo za ním.

Před sebe napřáhl blesk,

své tělo naplnil žhnoucím plamenem.

Jeho hlava byla obklopena děsivou září,

nesmírná hrůza jej halila jak plášť.

Když se obě planety vymrštěné proti sobě přiblížily, Marduk zaútočil:

Pán roztáhl svou síť, aby ji polapil,

vmetl jí do tváře Vítr Zla, který stál za ním.

Když Tiamat otevřela ústa, aby jej pohltila,

rozpoutal proti ní Vítr Zla tak, že se jí

nepodařilo ústa zavřít.

Na základě tohoto podrobného popisu bitvy Tiamat byla nejprve zasažena do „úst“ jedním z Mardukových satelitů. Další Mardukovy měsíce pak sloužily jako zbraně:

Zběsilé větry naplnily její klín,

její tělo bylo nataženo, ústa dokořán.

On vystřelil šíp, který jí roztrhl břicho,

pronikl jí do útrob a rozlomil srdce.

Poté, co ji takto zkrotil, on zhasl jejího života dech.

Tak, podle sumerské kosmogonie, jejíž stopy jsou v Enuma elish, v tomto prvním utkání mezi Mardukem a Tiamat, nedošlo ke srážce obou planet: byly to „větry“, tedy Mardukovy satelity, které zasáhly Tiamat, „rozlomily jí srdce“ a „zhasly jejího života dech“. Toto první utkání je znázorněno na obrázku č. 49.

Zatímco rozčtvrcené Tiamat bude zasažena rána z milosti v následujícím střetu, v tomto prvním kole Marduk a jeho větry mají co do činění s „šikem“ jejích kroužících satelitů. Ti nejmenší, „zdrcení, třesoucí se strachy, stáčí svůj směr, aby si zachránily holý život… těsně obklíčeni nemají úniku“. Výraz „stáčí svůj směr“, vydají se směrem k Mardukovi, který se blíží, vysvětluje jejich přeměnu, jinak nevysvětlitelnou, na komety s retrográdní oběžnou dráhou.

Kingu, jejich velitel, „ležící bez ducha“, je spoután, vzat do zajetí a je mu odebrána „Deska osudu“, díky níž se měl stát planetou se vším všudy. Marduk ho zajal, „odebral mu Desku osudu, která mu nenáležela“ a sám převzal schopnost putovat po oběžné dráze. Kingu, který pozbyl atmosféry, je zapuzen jako Dug.ga.e, což je sumérský výraz, který lze přeložit jako „oběžník bez života“, tedy odsouzen navěky k tomu, aby kroužil kolem Země.

Marduk, nyní již schopen vstoupit na oběžnou dráhu, se otočí zpět, aby se vrátil k Anasharu a k Ea/Nudimmudu a zvěstoval jim své vítězství. Poté, co dokončil svou první oběžnou dráhu kolem Slunce, se vrátí na nebeské bitevní pole: „vrátí se k Tiamat, kterou si pokořil“. Tentokrát je to sám Marduk, který se srazí se zraněnou Tiamat a roztrhá ji na kusy.

Pán se zastaví, aby se podíval na její tělo bez ducha.

Chytře sestrojí svůj plán, jak roztrhat zrůdu.

Pak ji rozpůlí vedví, jakoby to byla škeble.

Osud těchto dvou částí má nesmírnou důležitost; ve starodávném textu má každé jednotlivé slovo velký význam, a je to právě zde, co jsme svědky vytříbeného pochopení Anunnaki toho, jak vznikla Země, Měsíc a pás asteroidů:

Pán dupl na záda Tiamat.

Svou zbraní ji rázem utnul hlavu;

rozříznul tepny její krve

a poručil Severnímu Větru,

aby ji odnesl do neznámých míst.

Druhou její půlku

on jako plentu zvedl k nebesům.

Ohnul ocas Tiamat

a stvořil Velký Pás jako náramek.

K sobě kusy složil,

rozestavil je jako hlídku.

Ve své knize Planeta bohů jsem nastínil hypotézu, že horní část odseknutá z Tiamat (lebka), vymrštěná někam dál do sluneční soustavy, se stala planetou Země na nové oběžné dráze; že Kingu, odsouzený k tomu, aby byl „oběžníkem bez života“, byl odnesen s ní a stal se Měsícem Země, a že dolní část Tiamat, která byla roztříštěna, se přeměnila v pás asteroidů („Velký Pás“ nebo také „tepaný náramek“), obr. 50. Myšlenka, že menší měsíce Tiamat, které byly roztříštěny, se staly překvapivě retrográdními kometami, které „změnily svůj směr“ a přijaly retrográdní oběžnou dráhu Marduka, je posílena tvrzením, že „Marduk“ „je přivázal ke svému ocasu“ a táhnul je za sebou na své retrográdní oběžné dráze.

Tato interpretace vyprávění o Stvoření, opakovaně zmiňována v různých sumerských spisech, nabízí také jediné věrohodné vysvětlení biblických veršů Genese, které jsou věnovány vzniku a počátku života na Zemi.

* Při prvním utkání satelitní měsíce „Marduka“ zasáhnou a zmrzačí Tiamat.

* Při druhém utkání, tom rozhodujícím, „Marduk“ osobně „dupne“ na Tiamat, udeří ji a vstoupí s ní do kontaktu, rozpůlí ji. Takže „sémě života“ přítomné na Marduku je přeneseno na budoucí Zemi. Vzhledem k tomu, že jsou zachovány vody z Tiamat, budoucí planeta bude bohatá na vodu.

* Horní část („lebka“) Tiamat je vymrštěna směrem k novým oběžným drahám, aby se stala Zemí, nyní oplodněnou DNA Marduka.

* Část odmrštěná pryč (budoucí Země) sebou nese neživého Kingu, aby se z něj stal její Měsíc.

* Dolní část je roztříštěna na kusy, které složeny k sobě v náramek, dají základ pásu asteroidů.

* Místo, kde došlo k nebeské bitvě, tam kde kdysi kroužila Tiamat, se v akkadštině jmenuje Shamamu a v hebrejštině Shamaýim, výrazy, které byly přeloženy jako nebe, ale které pocházejí z Ma’yim, „vody“, místo, kde se kdysi dávno nacházela bohatá voda z Tiamat.

V mezopotamských textech byla tato sekvence opakovaně vyjadřována následujícím tvrzením:

Poté, co Nebe bylo odděleno od Země,

Poté, co Země byla vzdálena od Nebe.

Poté, co Marduk dal nový tvar nebesům, stvořil Zemi a dal formu tepanému náramku, „přeletěl nebesa a prohlédl si všechny kraje… změřil své Velké Panství“. A jelikož to, co viděl se mu zalíbilo, jak říká mezopotamský text: „On (Marduk) založil základnu Nibiru“.

Z hlediska nebeského, tím že ze sluneční soustavy učinil své panství, se „Marduk“ stal planetou Nibiru. Byla přidána desátá planeta, dvanáctý člen sluneční soustavy (Slunce, Měsíc a deset planet), právě tak, jak můžeme vidět na válečkovité pečeti z roku 2500 př.K. (zaneseném pod č. VA-243 v Muzeu Přední Asie v Berlíně, obr. 51, s přidaným zvětšeným nákresem). Podobnost s planetárním seskupením znázorněným v Enuma elish (obr. 46) hovoří sama za sebe.

Oběžná dráha nové planety sahala z „kraje Apsu až k panství Ea“, z „panství“ (perigea [perigeum – bod na dráze tělesa obíhajícího kolem Země, v němž je těleso k Zemi nejblíže]) blízko Slunce až k „panství“ (apogeu [apogeum – odzemí, bod na dráze tělesa obíhajícího kolem Země, v němž je těleso od Země nejvíce vzdáleno]) hodně daleko za Neptunem (obr. 52). S touto velkou elipsovitou oběžnou dráhou se Mardukův nebeský „osud“ stal svrchovaným, přesně tak, jak mu bylo přislíbeno.

Epos říká, že to byla právě tato oběžná dráha, jež dala jméno novému členu sluneční soustavy, neboť Nibiru znamená „překročení“.

Planeta Nibiru:

Rozcestí mezi Nebem a Zemí ona obsadí.

Nahoře a dole [bohové] neprojdou,

ale budou muset na ni čekat.

Planeta Nibiru:

Planeta zářící na nebesích.

Udrží své místo ve středu,

jí bohové budou muset skládat hold.

Planeta Nibiru:

To ona neúnavně

dál překračuje Tiamat.

Nechť její jméno jest „Překročení“!

Tato oběžná dráha byla nazývána shar (t.j. „královská“) a matematicky odpovídala číslu 3.600, což nám napovídá, že to je orbitální perioda Marduka/Nibiru odpovídající 3.600-ti pozemským rokům. Vzhledem k tomu, že každý rok (jedna orbita=oběžná dráha je právě jedním rokem Nibiru!) se vrátí do svého perigea, kde se nacházela Tiamat, Nibiru protne ekliptiku (sluneční dráhu): to je její průsečík, a pokaždé, kdy byl člověk účasten této události, Nibiru byla znázorněna jako zářící planeta, které byl přidělen symbol kříže (obr.53).

Geologické, geofyzické a biologické důkazy získané na Zemi, Měsíci, z asteroidů a meteoritů přesvědčily moderní vědce, že zhruba před 3,9 miliardami let, cca 600.000 let po vzniku naší sluneční soustavy, muselo dojít ke kataklyzmatu (katastrofickému převratu ve vývoji zemské kůry), k „události katastrofální srážky“, která zasáhla naši část sluneční soustavy. Navrhl jsem, že touto „událostí“ byla právě nebeská bitva mezi „Mardukem“ a Tiamat.

Enuma elish zaplnila čtyři tabulky svým vyprávěním o Stvoření, kdežto židovská Bible se s ním vypořádala v osmi verších a dvou božích dnech.

V překladu krále Jakuba, jak ho známe, se dozvídáme (verše 1-5), že na počátku stvoření Nebe a Země tato „byla beztvará a prázdná“ a „propast“ byla pokryta temnotou. Tehdy „se Boží Duch vznesl nad vody“ a Bůh přikázal: „Budiž světlo! A světlo bylo“. A jakmile „oddělil světlo od temnot“, Bůh „nazval světlo dnem a temnotu nocí“ a „byl večer a bylo ráno: prvního dne“.

Bylo by snazší rozeznat v těchto slovech jejich mezopotamský původ, kdyby jsme se drželi odpovídajícího hebrejského textu. V něm temnota nepokrývala propast, ale byla nad Tehomem, což je hebrejský výraz pro Tiamat; a Ru’ah je vítr a ne „duch“ (Mardukův satelit), který zamířil k Tehomu/Tiamat, aby ji zasáhl jeho blesk a ne obyčejné „světlo“.

Překlad veršů 6-8, události druhého dne, používá výraz „nebeská klenba“ (k popisu pásu asteroidů) tam, kde hebrejština říká Raki’a (Rakish v babylonském textu), což znamená doslova „tepaný náramek“. Mezi „uprostřed vod“, aby oddělil „vody nahoře od vod dole“, se nachází výraz Sham-Mayim (t.j. „místo vod“), který byl přeložen jako „Nebe„.

Přeskočíme-li části mnohobožství v genealogii, rivalitu a hádky mezi nespočetnými bohy, autor-kurátor Genesis se omezil na potvrzení vědecké skutečnosti, že Země se oddělila od Tiamat následkem nebeské srážky. Podle starodávného chápání, tepaný náramek/pás asteroidů fungoval buď jako „nebeská klenba“ nebo jako „Nebe“, které oddělovalo nebeské kraje; bylo jasné, že hebrejský výraz pro tento kraj, Shama’yim a jeho význam „Nebe“, byly vypůjčeny přímo z počátečního verše Enuma elish: „elish, la nabu shamamu“ (= „nahoře Nebe ještě nemělo jména“). Ve skutečnosti biblická představa nebeských pojmů „nahoře“ a „dole“, pocházela ze dvou úvodních veršů Enuma elish: „nahoře“ z právě citovaného prvního verše a „dole“ z druhého verše. „Shaplitu, ammatum shuma la zakrat“ (= „A dole také pevná Země neměla jména“).

Na první pohled se podobné nebeské dělení na „nahoře“ (nebeská klenba/Nebe) a „dole“ zdá být překvapivé, ale tyto pojmy se stávají jasnými a přiléhavými, pokud nastíníme tvrzení, že Nibiru procházela „středem“, kde se dříve nacházela Tiamat.

Tím, že Nibiru projde svým apogeem mezi Marsem a Jupiterem, dovrší překročení ve středním bodu mezi všemi ostatními planetami sluneční soustavy (včetně Měsíce). Jak vysvětluje biblická terminologie, Shama’yim (doslova „místo vod“, které je ovšem překládáno jako „Nebe“) je místem „nebeské klenby“ (Raki’a, Rakish). Ve skutečnosti toto místo, kde Nibiru „přejde“, rozdělí sluneční soustavu na „nahoře“ a „dole“: na planety mimo sluneční soustavu („nahoře“) a na ty v ní („dole“), blízko Slunce.

Nibiru

Merkur, Venuše, Země      Jupiter, Saturn, Uran

Měsíc, Mars       > <   Neptun, Pluto

Pás asteroidů

To, co nám vypovídá Enuma elish a Bible, je potvrzeno moderní astronomií, která se odvolává na skupinu „dole“ jako na „pozemské planety“ a skupinu „nahoře“ jako na „vnější planety“ oddělené pásem asteroidů.

Toto základní dogma antické kosmologie a astronomie je dokonce potvrzeno ilustrací na jedné válečkovité pečeti, která se nachází v Muzeu biblických zemí v Jeruzalémě, kde je na ní graficky vyjádřeno toto nebeské rozdělení (obr. 54). Nákres znázorňuje brčko, které se používalo k pití piva, jako pás asteroidů sloužící za dělící prvek: po jeho levé straně jsou „dolní“ planety (počínaje Venuší jako osmou planetou, za kterou následuje Země se svým přibývajícím Měsícem a Mars nacházející se v blízkosti pásu) a na druhé straně ty „nahoře“, tedy Jupiter a Saturn se svými prstenci.

Na Tabulce V. text Enuma elish pokračuje a připisuje Mardukovi založení „ohrazení dne a noci“ tím, že přisoudí noc Měsíci a den Slunci. Také mu přisoudí všechny sumerské astronomické objevy: to on zavedl měsíčně-sluneční kalendář, stanovil zenit, rozdělil nebesa na tři části a shromáždil hvězdy do dvanácti zodiakálních souhvězdí, jež obdařil „symboly“.

Tuto část nalezneme téměř slovo od slova totožnou v Genesis 1, 14-19, kde je Bohu přisuzováno „rozlišení dne od noci“, že dal na starost Slunci a Měsíci „roční období, dny a roky“ a že vytvořil souhvězdí a jejich znamení.

Poté, co se boží prozřetelnost zhostila všech nebeských úkolů, obrátila svou pozornost na samotnou Zemi, aby ji učinila obyvatelnou. V mezopotamském textu jsme u Tabulky V, jejíž kopie byla nalezena kompletní a téměř netknutá (chybí zhruba jen dvaadvacet linek) až v 50. letech v jednom naprosto neočekávaném tureckém nalezišti v Sultantepe. Z této tabulky se dovídáme, že poté co Marduk zadal úkoly Slunci a Měsíci, obrátil svou pozornost a tvořivou sílu k proměně Země, která byla původně horní částí Tiamat, na obyvatelné místo.

Vzal vyplivnuté sliny Tiamat,

stvořil Markduk […].

Utvořil mraky a naplnil je [vodou],

pozvedl větry, aby přinesly déšť a zimu.

Usadil hlavu Tiamat,

vztyčil na ni hory.

Nechal vytrysknout z jejích očí

Tigris a Eufrat.

Zacpal jí chřípí, on […].

Z jejích bradavek utvořil hory,

[uvnitř] narazil prameny,

aby vyhloubil studny k odvedení [vody].

Je jasné, že jelikož byla Země právě odtržena od Tiamat, potřebuje být znovu zpracována a vymodelována svým stvořitelem, aby se stala obyvatelnou planetou s horami, řekami, vodními toky, atd. (podle mého názoru „vyplivnutými slinami“ je myšlena vyvřelá láva).

Vrátíme-li se k Bibli, zjistíme, že také Genesis vypovídá, že poté, co bylo dokončeno nebeské uspořádání, obrátila se božská pozornost k Zemi. Verše 9-10 popisují kroky učiněné k tomu, aby se stala obyvatelnou:

Bůh řekl:

„Ať se vody, jež jsou pod oblohou,

slijí v jedinou spoustu

a ať se ukáže souš“.

A stalo se tak.

Bůh nazval souš zemí

a onu spoustu vod mořem.

Tento biblický souhrn je v naprosté shodě s moderními objevy, že všechna souš, která se vynořila na Zemi, původně tvořila jeden obrovský světadíl (Pangea), který se vynořil, když se všechny vody Země spojily v Panthalassu (pravěký praoceán, který spojoval všechna moře). Časem se Pangea rozbila a její části se oddělily, čímž daly základ novým světadílům. Tato moderní teorie „vzniku světadílů“ je základní pro všechny vědy na Zemi a je v Bibli rozhodně jasně patrná (a pravděpodobně i v chybějících linkách Tabulky V).

Hebrejské a babylonské texty tak předkládají logický a vypracovaný vědecký proces: odlomená část Tiamat bohaté na vodu, začne nabývat tvar planety, vody shromážděné v její dutině (z nichž Tichý oceán je tou největší a nejhlubší) odhalí vystouplou souš; objeví se světadíly, jsou zdviženy hory, sopky chrlí lávu a plyn, čímž dají základ atmosféře, přidají se mraky a deště, řeky počnou téct. Země je připravena pro Život.

„Tak“, říká Enuma elish v Tabulce V, řádka 65, „on (Marduk) stvořil Nebe a Zemi“.

„Tak“, říká Bible v Genesis 2, verš 1, „byly dokončeny nebe a země se všemi svými zástupy“.

Vzhledem k tomu, že považujeme Enuma elish za sofistikovanou kosmogonii a ne za alegorické vyprávění o bitvě mezi dobrem (Pánem/Mardukem) a zlem (zrůdou/Tiamat), dostalo se nám logického vysvětlení pro mnoho záhad naší sluneční soustavy a jsme tak schopni vysvětlit neuvěřitelně rychlý nástup života na Zemi a slučitelnost mezi Anunnaki a lidskými dcerami. Mojí hypotézou je, že Bible učinila totéž.

překlad z Italštiny: „QUANDO I GIGANTI
ABITAVANO LA TERRA“

Iva Dobrovská